Školní léta

18. září 2012 v 20:21 | V.Montevecchi |  Povídky
Zdravím všechny čtenáře! :) A je zde má první povídka pro tento blog! A jelikož nám před nedávnem začala škola, uznala jsem za vhodné, aby povídka pojednávala o školním životě z pohledu malého chlapce. :) Doufám, že se bude líbit. A návrhy na daší povídky očekávám v komentářích pod článkem! :)

PS: Při nalezení případných chyb mějte prosím slitování... Psala jsem příběh v pět hodin ráno a přepisovala večer s klížícíma se očima :D :) Děkuji za pochopení.

S láskou Vaše V.M.



"Baskär se v posledních desetiletích proslavil především svou mistrovsky zpracovanou bavlnou, stejně jako Giskan, ručně zdobenými látkami. Mohl by jste mi říci, kde bychom mohli nalézt město s pestrobarevnými látkami?" Malý, podsaditý muž se otočil od své bíle popsané tabule na vyvýšeném pódiu a podíval se přes kulaté brýle, posazené na špičce kulatého nosu, na svého žáka. Avšak při pohledu na hnědovlasého chlapce, sedícího za psacím stole, jenž s hlavou podloženou jednou rukou sledoval děj na náměstí z okna, si muž povzdychl. Místností se ozvalo tlumené odkašlání, ale s hochem to ani nehnulo.

"Pane McBlacku, mohl by jste odpovědět na mou otázku, prosím?" otázal se muž s potlačovanou netrpělivostí.

Při oslovení se chlapec otočil, jakoby jej na nože bral a jeho nebesky modré oči se setkali s lektorovými malými očkami. Na okamžik se hoch zarazil a pohledem přelétl po místnosti, ale když se přesvědčil, že kromě učitele není nikdo jiný v místnosti, uklidnil se. Odsunul se od stolu a postavil se do pozoru, jak to etiketa vyžadovala, a ruce si složil za zády, spíše aby skryl tmavou skvrnu nasáklého inkoustu na rukávu kabátku.

"Omlouvám se pane Hailny." hlesl chlapec a pohlédl muži přímo do očí. "Domnívám se, že jsem vaši otázku přeslechl."

"Přeslechl?" otázal se muž s hraným překvapením a obočí se mu sešikmilo, což pro desetiletého Jorfea nemělo věstit nic dobrého. "Mohl by jste mi prosím říci, proč jste dotaz neslyšel?"

"Na chvíli jsem se zamyslel pane."

"Tak zamyslel!" žasl muž. "A nad čímpak pane?" Jorfeus stál vzpřímeně a sledoval zkoumavě podsaditého muže před sebou, který se na svém učitelském křesle v rodině McBlacků hřál prozatím jen pár dní, a odhadoval, jestli by mu muž mohl překazit plány. Ale rozhodl se jednat.

"Zaujal mne kupecký vůz s látkou, pane." odvětil nakonec hoch. "Zamyslel jsem se, zda je to ono zboží, co otec dnes očekává." mladík před mužovým pátravým pohledem neuhnul.

Muž přelétl ulici před domem a vzdálené náměstí pohledem, kde přeci jen na opačné straně ulice spatřil pomalu se táhnoucí vůz látek. Kvůli své zaujatosti, kterou v něm chlapec schválně vyvolal, si muž nepovšiml malé skupinky chlapců krčících se pod okny domu.

"Domnívám se, že jste měl pravdu, pane McBlacku." odvětil muž, když se vrátil na vyvýšenou katedru. "Zdá se, že vůz opravdu míří do obchodu vašeho otce."

"Otec z něj bude mít zajisté radost." odvětil hoch s předstíraným zájmem. Pravdou však bylo, že jej otcovi obchody a hodiny, které mu otec zajistil, v nejmenším nezajímaly.

Stejně jako pan Hailny, jenž se staral o jeho vyučení v oboru znalství látek, jejich dům navštěvovali lektoři ekonomiky, kupeckých smluv, matematiky a učitelé vyznajíce se v kruzích a chování na královském dvoře či znající celý rodokmen královské rodiny. V takových hodinách se vždy našla příležitost k útěku z domu, ale byli i hodiny, které Jorfea bavily, jako například hodiny zeměpisu a historie Alnandrie a v hodinách etikety, které nebyly moc záživné, se mu nedařilo utéct, neboť byl celou dobou pod dohledem kantora.

"Dokázal by jste říci pane McBlacku, o jaké látky se jednalo a odkud byly dovozeny pro vašeho otce?" otázal se muž a změřil si chlapce pohledem. Hoch zalapal po dechu a horečně se snažil vymyslet vhodnou odpověď, neboť vozu si všiml předtím jen letmo, avšak než stačil odpovědět, muž jej předběhl se zamyšleně svraštělým obličejem. "No, vlastně toto téma jsme nestihli ještě probrat." mumlal si lektor spíše pro sebe. Chlapci spadl kámen ze srdce. "Ale aby jste měl přehled pane McBlacku, jednalo se zřejmě o látky z jihovýchodních oblastí Alnandrie, bohaté na len. Prosím zapište si, že jsou to látky jedny z nejkvalitnějších a téže nejdražších." pokynul učitel žákovi a Jorfeus se s přikývnutím posadil a ke spokojenosti muže si poznámku sepsal na další papír zdobený svými náčrty polí, lidí a loděmi různých tvarů.

Spokojený kantor se chopil jedné z knih na stole. "Tak, nyní přejdeme k dovozu látek. Prosím zapište si..." Jorfeus chvíli znuděně naslouchal mužovu výkladu, a když se zpočátku učitel otáčel, předstíral zaujetí sepisováním vlastních poznámek. Po chvíli se však spokojený učitel otáčet přestal a začal sepisovat svá slova kvůli důrazu na tabuli, kterou Jorfeův otec koupil speciálně k těmto hodinám.

Místností se roznášel skřípot křídy, jak se pan Hailny snažil psát čitelně, a tak muž ani nepostřehl letmé zavrzání odtahované židle od stolu, následované letmým vánkem, když chlapec tiše otevřel okno a přehoupl se na vnější parapet. Na krátký okamžik se Jorfeus zastavil, aby se ujistil, že jej učitel nezpozoroval a opatrně se zachytil střešního okapu, aby se následně přehoupl na balkón sousedního otcova pokoje, a poté se z balkónu zachytil o rouru, která odváděla dešťovou vodu, a sjel po ní o kousek níže, kde se konečně přehoupl na popínavý keř s pevnými stonky, po kterých mohl slézt, jako po žebříku. S tlumeným škrtem doskočil na zem.

"To ne!" zanaříkal tiše, když si prohlížel natrhnuté rukávy kabátku i košile.

"Vo co de, zbohatlíku?" otázal se jej jeden hoch ze skupiny sirotků, jenž na něj čekali. Ale než stačil Jorfeus odpovědět, od domovních dveří McBlacků se ozvalo odemykání.

"Rychle pryč!" hekli chlapci a táhli Jorfea sebou do stínů za rohem domu. Skrytá skupinka zaslechla krátké zavrzání a následné zabouchnutí domovních dveří. Jorfeus opatrně vykoukl zpoza rohu. Po schodech scházela mladá, zakulacená dívka s košíkem v ruce.

"To je jen pomocnice naší kuchařky." spravil chlapce, když se opět stáhl do stínů a nepostřehl, že si přitom nevědomky žmoulá natrhnuté rukávy.

"Ale copak?" ozval se nejmenší hoch ze skupinky. "Snad sis neudělal bebí?" Jorfeus se na ušklíbajícího se chlapce podmračeně ohlédl.

"Ne. Jen jsem si natrhnul rukávy." ohradil se.

"Slyšels to Pinchi? Prej si natrch ten svůj fajnovej kabát."

"No jo, slyšel Donnie." přitakal nejstarší z chlapců.

"S tím musíme něco udělat." navrhl nejmenší hoch, a jelikož si Jorfeus stále prohlížel roztržený rukáv, unikl mu vědoucí, lesklý pohled, který si chlapci vyměnili.

"Nechtěl by sis ten fajnovej kabát sundat?" navrhl mladíkovi *Pinch, o jehož jméně se měl brzy přesvědčit.

"Já nevím." hlesl Jorfeus a pochybovačně se zadíval na díru v rukávy. Kabátek měl od otce a zcela nový, ale přesto mu o to nešlo. Kabáty neměl v lásce, ale zrovna ráno si vzal tento nový ve snaze snížit otcovu zlost, kterou v něm vyvolal, když si sám zkrátil vlasy tak, aby si je nemusel stahovat vzadu stuhou, jak to etiketa předepisovala, a jak to on nesnášel. Od otce si vyslechl přímé mínění o jeho mezerách ve výchově, přičemž přehlížel svou účast na této skutečnosti. Ale i přestože chlapec svého činu nelitoval, rozhodl se nosit nový kabát, jenž se do dnešních dnů nacházel netknutý v šatní skříni. Hoch doufal, že otce alespoň zlost přejde, ale nyní... Měl na kabátku díru a prosáklou inkoustovou skvrnou.

"Sundej si ho. Jinak si ten fajnovej kus hadru ještě více natrhneš..."

"Bo zasviníš." dodal k Pinchovu dodatku nejmenší hoch. Tento argument na Jorfea zapůsobil. Díra se dala zašít a kousek špíny smýt, ale kdyby měl kabátek celý špinavý...

"Ale kam ho mám dát?" tázal se chlapec, když si kabátek svlékl a rozhlížel se po vhodném místě.

"No přec nám, ne?"

"Vám?" divil se Jorfeus. "Vždyť vy ho můžete taky..."

"Donnie jen myslel, že my ho vezmem na bezpečný místo, a pak ti ho zas vrátíme." vysvětloval Pinch.

"Na jaké místo?" chtěl vědět hoch.

"Kdybychom ti to prozradili, tak už bezpečný nebude, ne?" Jorfeus o tom uvažoval a nakonec usoudil, že na tom něco bude. Po krátkém zaváhání podal kabát Pinchovi, jenž jej hodil nejmenšímu chlapci a ten s ním odběhl.

"Co teď?"

"Počkáme na Cooka." odvětil Pinch. A tak tři chlapci čekali. Netrvalo dlouho a hoch se vrátil.

"A je to!"

"Je bezpečně schovaný?" staral se Jorfeus.

"Tak dobře, že bys ho boháči ani nenašel." konstatoval s úsměvem Cook. Chlapci spadl kámen ze srdce, když v tom zaslechli prudce se otvírající dveře a poplašný křik:

"Najděte ho! Honem! Nemůže být daleko!"

"Pan Hailny!" zhrozil se Jorfeus a rozběhl se rychle pryč od domu. "Rychle pryč!" volal za sebe na hochy, kteří už mu však byly v patách.

Slunce již dávno zapadlo a po okolí se toulal studený vánek. Všechny ulice byly vylidněny a lidé se choulili ve svých postelích, když se malý, špinavý chlapec loudal směrem k domu.

Jorfea hřála myšlenka na teplý domov, ale měl obavy z otcovi zloby. Na prstech si počítal své dnešní hříchy: utekl z výuky, roztrhl si košili a kabátek, který mu však trojice sirotků ukradla spolu s botami a kalhotami, když se koupal v řece, a poté když je pronásledoval, upadl do hlíny, což zanechalo na jeho mokrém těle vrstvu bahna. Mezitím se hoši ztratili neznámo kam a on mohl jen děkovat nebesům, že mu alespoň ponechali košili. Nyní kráčel přes zpustlé náměstí a zimomřivě se třásl, jak mu noční chlad pronikal přes tenkou košili. Pod bosými chodidly cítil chlad kočičích hlav a před sebou se zadrženým dechem zíral na svůj rodný dům. Zastavil se na kraji ulice.

"Už nebudu utíkat." sliboval si polohlasně. "Byla to má chyba, že jsem dopadl, jak jsem dopadl. Už se to opakovat nebude! Stejnou chybu neudělám!" po tomto odhodlání za své činy pykat, ušel sotva další tři kroky, než se opět zastavil. Hlavou se mu honili vzpomínky z uplynulého dne. Dokázal by se obejít bez pobíhání po ulicích a koupání se s ostatními dětmi v řece? Dokázal by být celý den uzavřen doma? Sice by nemusel utíkat před strážnými, když někdo jiný z chlapců něco ukradne, ale to se nemuselo opakovat. Když se nebude setkávat s oněmi chlapci a raději se bude toulat ulicemi sám...

To je ono! Sám! A nic mě nezadrží! S novým odhodláním se vydal k domu. Již neměl strach. Zajisté si vyslechne otcovo kázání a možná dostane i trest fyzický, ale bylo mu to jedno. Ať se stane cokoli, svého cíle a volnosti se nevzdá. Kvůli ničemu a nikomu! Bude utíkat a bude volný!

Stoupal pomalu po schůdkách a přes své myšlenky nepostřehl rychle se blížící kroky zpoza dveří. Ze zamyšlení jej vyrušilo teprve prudké otevření domovních dveří. Hoch polekaně, a překvapeně zároveň, vzhlédl. Před ním se tyčila mohutná, známá postava. Tiše polkl. Pro tento okamžik jej odhodlání opustilo.
Konec

*pozn.: Pinch znamená ukrást; štípnout něco
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Majkelina Majkelina | Web | 19. září 2012 v 19:21 | Reagovat

Ahojky :)
Moc krásná povídka. Píšeš vážně nádherně. Bude další povídka navazovat, nebo se bude týkat něčeho úplně jiného?
Majkelina :)

2 valentina-montevecchi valentina-montevecchi | E-mail | Web | 19. září 2012 v 21:17 | Reagovat

[1]: ahojka :)

Děkuji, jsem ráda, že se líbí. Další povídka? :D Ještě jsem pořádně nad tím neuvažovala. Čekám na nějakou inspiraci, i když možná pár nápadů by se přece jen našlo... Nejraději bych byla, kdyby jste vy přišli s nějakým návrhem, o tématu, který by vás zajímal ;) Takže pište své nápady buď tady, nebo mě na mail... a v nejbližších dnech vytvořím seznam návrhů povídek a anketu v jakém pořadí by jste si přáli je vidět :)
Vaše V.M.

3 Neilin/Aranis Neilin/Aranis | Web | 19. září 2012 v 21:27 | Reagovat

suprový,chudák Jorfeus,ale udivuje mě,že u nedošlo,co chtějí udělat...Kolik mu bylo?
Jak řekla Majkí-píšeš úžasně a těším se na další.Já bych teda chtěla pokračování na tohle.
A na jinou povídku...já bych si chtěla prosím přečíst část o tom jak dostal Tala :D

4 valentina-montevecchi valentina-montevecchi | E-mail | Web | 21. září 2012 v 11:24 | Reagovat

[3]: Ahojka!
Děkuji, jsem ráda, že se ti to líbilo :) Jorfeovi bylo deset, a jakožto vyrůstal v bohaté rodině, neměl potuchy, co opuštění, chudí chlapci mají za lubem - navíc byl strašně naivní ;)
Ohledně pokračování tohohle příběhu ještě pouvažuji, ale o příběhu Tala se pokusím brzy napsat :) Děkuji za nápad ;)
Vaše V.M.

5 Tereza Tereza | 8. února 2013 v 20:07 | Reagovat

Píšeš úžasně :) Moc se mi tahle povídka líbila a dobře se čte ;) Kam na tak dobré nápady chodíš ? :D Jak jsem slíbila, hned jdu číst další :)

6 valentina-montevecchi valentina-montevecchi | E-mail | Web | 8. února 2013 v 21:26 | Reagovat

[5]: :D :D Děkuji :) Jsem ráda, že se ti příběhy líbí :) no a nápady.. chvílemi mi dojde, že ony sami chodí ke mě :) :) a občas si třeba dávají i dlouhou dovolenou ;) :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama