Kord a dopis (Školní léta III.)

1. prosince 2012 v 18:06 | V.Montevecchi |  Povídky
Zdravím všechny čtenáře a návštěvníky blogu!

Mám zde pro Vás novou "vyžádanou" povídku :) Měla jsem v úmyslu ji zveřejnit ještě 30.11.2012 , ale nakonec se povídka stala delší, než jak jsem zamýšlela, přesto věřím, že by se Vám mohla líbit! :) Takže Vám přeji pěkné počtení :) a 100%ně jsem zvědavá na Vaše názory a nápady na další povídky :)

S láskou Vaše
V. Montevecchi


Kord a dopis (Školní léta III.)

Den byl nepříjemně studený, stejně jako všechny dny v Okinenu, který pomalu přecházel do Collaru. Ulicemi Zorgie se poháněl ledový vítr, jenž všem odvážlivcům, kteří vyšli do ulic, tahal za lemy dlouhých, teplých plášťů. Obloha byla šedivá a hrozila sněžením, a tak se malý chlapec nemusel skrývat před zvědavými pohledy, neboť ti, co nepotřebovali, z domů vůbec nevycházeli.
Procházel skrytými uličkami města chudinskou čtvrtí a pomalu mířil ke čtvrti bohatých. Zatvrzele si přidržoval kapuci černého pláště, který měl staženou hluboko do čela, a bojoval o ni s neústupným větrem. Zbytek pláště mu klepal staccato o vysoké holínky.
Chvílemi měl pocit, že jej vede nějaká vyšší moc, neboť cítil, že zde nemá být, ale ta podivná moc jej stále vedla vpřed. A tak s vedením neznámé moci přešel přes náměstí horního města a blížil se ke svému cíli.
Ruce, i když v kožených rukavicích, jej začaly zábnout, stejně jako chodidla. V té chvíli začal uvažovat, zda neudělal chybu, když svého koně zanechal ve stáji z jedné z krčem na okraji města. To už však zabočil za jeden z domů a ocitl se v bohaté čtvrti a před sebou spatřil svůj cíl. Pomalým krokem se k němu vydal. V hlavě se mu řinula jedna myšlenka za druhou, které jej k cíli povzbuzovaly či naopak odrazovaly. Měl stále možnost otočit se a odejít, ale ta možnost slábla s každým dalším krokem. Jakoby v pocitu nebezpečí či dodání odvahy svíral pod pláštěm hlavici dýky, kterou si raději na cestu připevnil k opasku. Avšak dýka zůstávala nepříjemně chladná, i když stoupal po vstupních schodech k domu.
Před masivními dveřmi se však zastavil. Z pod pláště vytáhl cestou zmačkaný dopis, který mu předal - tajně - jeden z lektorů. Nyní měl možnost se setkání vyhnout nebo podat. Co mám dělat?! Nerozhodně v rukou dopis převracel a měnil už tak zdemolovaný tvar. Po chvíli, kdy mu vítr trhal pláštěm se nakonec rozhodl.
Pozvedl třesoucí se ruku, uchopil kovový klepač a třikrát jím zabouchal na dveře. Dunivý zvuk odnesl poryv větru sebou. Mladík nervózně čekal a snažil se ovládnout svůj třes, ať již byl vyvolán nervozitou či zimou. Když se najednou dveře otevřeli, mladík sebou nepatrně trhnul a čelil znuděnému pohledu majordoma, který se okamžitě vystřídal za arogantní, když před sebou spatřil stát pouhého poslíčka.
"Přejete si?" otázal se hlubokým hlasem s opovržením muž.
"Mám dopis pro Vašeho pána." odvětil mladík váhavě.
"A hodláš mi ho dát nebo..."
"Ano, ano jistě." koktal zaraženě mladík a podal dopis muži. Ten si dopis prohlédl se stejným opovržením, jako chlapce, ale když spatřil pečeť, nepatrně pozvedl obočí a chystal se dveře zavřít, ale mladík nastavil nohu, aby dveře zarazil. "Co si to..."
"Omlouvám se pane," vyhrkl chlapec, "ale mám počkat na odpověď." majordomus si postavu před sebou důkladně prohlédl, než nakonec neochotně ustoupil stranou a nechal mladíka projít dovnitř. Za ním rychle dveře domu zavřel. Hoch nebyl vůbec překvapený, když se ocitl v prostorném vstupním sále s nablýskanou podlahou a bohatým lustrem.
"Počkej tady a ničeho se nedotýkej!" zavrčel muž k chlapci a vyšel po vznosném schodišti, zřejmě ke kanceláři pána domu.
Mezitím co chlapec čekal, objevovali se a opět mizeli sloužící v bočních chodbách, ale i za svou krátkou přítomnost stihli na chlapce vrhnout zkoumavý pohled, a když viděli pouze poslíčka v plášti s hodně staženou kápí do čela, jen se znuděně odvrátili. Avšak, jakoby nestačila mladíkova už tak dostatečná nervóza, zanedlouho se z boční chodby vynořila mladá služka, která nejvíce ze všech sloužících začala mladíkovi věnovat svou pozornost.
Vrhala k chlapci významné pohledy, a ten si nebyl jist, zda se mu vede skrývat své modré oči a především rudnoucí tváře, ale když se dívka začala chichotat, netušil, zda to není jen jeho nervózním ošíváním. Naštěstí pro chlapce, když se právě dívka chystala k němu vykročit, se na okraji schodiště objevila mohutná postava majordoma.
"Hej ty! Pán si s tebou přeje mluvit!" zavolal muž na mladíka, který byl náhle za jeho přítomnost neskonale vděčný. Prosmykl se kolem dívky a přitom si na pozdrav klepl na špičku kápě. A mezitím, co stoupal po schodech za majordomem, dívka se s chichocením vytratila ze sálu. "Následuj mě." přikázal muž mladíkovi, když stanul po jeho boku a s chlapcem za zády se vydal po jedné z rozsáhlých chodeb zdobené portréty předků pána domu a bohatě zdobenými tapetami. "Počkej zde." zavelel opět majordomus, když se zastavil u jedněch ze dveří a sám zmizel za dveřmi, které se však po krátké chvíli opět otevřeli. "Pán tě očekává." prohlásil muž a ustoupil stranou, aby mohl chlapec projít. Tak se chlapec ocitl v pracovně domovního pána.
Pracovna byla prostorná s rozsáhlou knihovnou u zdi, osvětlená velkými okny, na podlaze se honosil bohatě zdobený koberec a zdi byli sem tam zdobené skříženými kordy.
"Pane Virei," ozval se hluboký hlas od stolu, kam mladík upíral svou pozornost. "Požádejte prosím komorníka, aby nám donesl čaj. Náš host se bude jistě chtít po dlouhé cestě ohřát."
"Jistě pane." odvětil majordomus a s nechápavým pohledem vycouval za dveře.
"Nechtěl by jste se posadit pane? Po tak dlouhé cestě jste jistě unaven." na to pouze mladík zaraženě přikývl a usedl do jednoho z měkkých nabízených křesel. Pán domu, muž v pokročilém věku s mírně prošedivělými, krátce zastřiženými vousy, se posadil do svého ušáku za stolem a zkoumavě si prohlížel svého hosta. "Tohle je velice zajímavá situace." přerušil ticho po chvíli muž. "Ještě nikdy jsem nedostal tak velice tajný dopis a rovněž jsem ve svém domě nehostil tak tajemného hosta. Je mi podivné, aby jeden z mých někdejších žáků ke mně posílal poslíčka na výcvik, a já jej měl hloupě za poslíčka považovat. Já však věřím, že pod tou kápí se skrývá někdo jiný. A předpokládám, že jsem ve značné nevýhodě... Vy zajisté mé jméno znáte, ale já neznám ani vaši tvář, proto zajisté pochopíte, že bych si velice přál, aby jste svou tvář odhalil.
"Zajisté pane... Chápu vás... Ale..."
"Ale co?" pobídl chlapce muž.
"Ještě jsem se nerozhodl zda zůstanu."
"Opravdu?" podivil se pán domu, ale jeho tvář zůstala ledově klidná. "Proč jste tedy přišel?"
"Já... nevím pane."
"Tak já vám to pane řeknu." odvětil muž a přešel jistým krokem doprostřed pokoje. "Na zmínku mého někdejšího učně, zřejmě o mé osobě či výcviku šermu, jste se začal zajímat o hodiny šermu, a proto vám napsal doporučení, avšak neuvedl vaše jméno. No, nic méně jste mě vyhledal v naději, že vás zřejmě přijmu za svého učně, ačkoliv zajisté víte, že mistr šermu Igias již několik let učně nepřijímá, a rovněž i kdyby přijímal, za jeho čas se platí - a ne zrovna lacino. Přesto jste se rozhodl mne navštívit, je to tak?"
"Asi... Ano pane." přikývl chlapec nakonec po krátkém zaváhání.
"Takže?" vybídl jej muž. Na krátkou chvíli se ani jeden z nich nepohnul. Mladík seděl vzpřímeně v křesle a na samém jeho okraji, až se muž obával, že snad uteče, ale když se nakonec zavrtěl a strhl si kapuci, vůbec nebyl překvapen. No, i když...
Zkoumavě si prohlížel mladickou postavu před sebou. Pěkně jemné rysy obličeje včetně nosu, ústa plná zajisté připravená k úsměvům, a nebesky modré oči se zápalem odhodlání a zvídavosti. Neposedně krátké, rozčepýřené, hnědé vlasy odkrývaly chlapcovu odhodlanou povahu, ale i nesouhlas se společností. Mladík byl vysoký a tělo měl na svůj věk dobře stavěné. Mistr nepochyboval, že by se v šermířství chlapec snad ztratil.
"Proč mám pocit, že bych vás měl znát, pane?" otázal se klidně muž aniž by z chlapce spustil zrak. "Kdo jste?"
"Jmenuji se Jorfeus McBlack pane. Jsem syn obchodníka Steewena McBlacka. Pocházím z Wahalu."
"McBlack?" uvažoval muž. "Není náhodou Váš otec v královské přízni?"
"Ano pane. Už poslední dva roky." přikývl mladík.
"Proč se nepamatuji, že bychom se někdy setkali?"
"Protože to tak je pane. Až do dnešního dne mi nebylo tou ctí se s Vámi setkat. Jak jste říkal, pověděl mi o Vás váš někdejší učeň a nyní můj lektor pan Kein."
"V jaké souvislosti?"
"No... ehm..." odkašlal si Jorfeus a začal se nervózně ošívat. "Při jedné řekněme..."
"To ne pane!" zarazil jej muž a přešel opět do svého křesla za stolem. "Jestli mám vůbec někdy zvažovat, zda vám nějak pomohu, musím vědět věci přímo. A nemusíte mít strach, že by jste mne svou přímou řečí snad urazil. Stejně jako vy i já neuznávám rozčlenění dnešní společnosti. Proč by se měl člověk bát něco říci či danou odpověď převracet k obrazu jiných? Nuže?" vybídl chlapce. Jorfeus chvíli zvažoval, zda to muž myslí opravdu vážně, a když se o tom přesvědčil, spustil:
"Pan Klein je u nás novým lektorem, ale to jako vždy nezabránilo mým obvyklým útěkům z hodin, které pro mne otec zařizuje..."
"Vy utíkáte z hodin? Proč?"
"Odmítám být obchodníkem po otci či právníkem, jak si přeje."
"A řekněte mi, útěky by platily i pro lekce šermu?"
"To ne pane! Přísahám! Šerm mě vždy fascinoval a chtěl bych se ho naučit ovládat. Navíc..."
"Ano?" vybídl jej opět muž.
"Šerm je nutný pro povolání..."
"Takže by jste chtěl být lodním důstojníkem či kapitánem!"
"Ano. Snad jednou ano pane." přikývl mladík.
"V tom případě chápu proč utíkáte z nudných, nepotřebných hodin." po těchto slovech mladíkovi spadl těžký kámen ze srdce a byl rád za mužovo porozumění. "Ale vraťme se k vašemu vyprávění. Jak jste se o mě doslechl?"
"Bylo to hned prvního večera po nástupu pana Keina. Hned ráno jsem počkal, až se pan Kein otočí k tabuli, a když tak učinil, utekl jsem nepozorovaně oknem, ale když jsem se před setměním vracel domů, čekal jsem, že jako ostatní kantoři odejde, avšak on vyčkal do mého návratu a tehdy jsem musil, stejně jako nyní Vám, mu povědět celou pravdu. Když jsem se zmínil o svém snu, otázal se mne zda bych svou hbitost nechtěl kromě útěků cvičit jinak. V tomto spojení se zmínil o Vás a na oplátku mi sám vypověděl, že i on chtěl být rovněž důstojníkem. Když jsem se poté zajímal o další mistry šermu, kteří přijímají nové učně, místo odpovědi napsal dopis, který jsem Vám měl předat osobně a počkat na Vaši odpověď."
"Takže to, co jste sdělil mému majordomovi byla pravda?" podivil se muž.
"Ano pane."
"A obsah dopisu?"
"Neznal jsem jej, dokud jste se o něm nezmínil sám pane."
"Aha." odtušil mistr. "Takže jste netušil, že mi Vás Kein posílá na výcvik?"
"Ani v nejmenším pane. Jen mě poslal s dopisem."
"A co Váš otec pane McBlacku? Jak ten situaci vnímá?"
"Otec se nikdy nesmí dovědět o mé návštěvě u Vás pane." hlesl s těžkým srdcem Jorfeus.
"Ale pod nějakou záminkou jste přece musel opustit dům." nadhodil mistr.
"Otci jsem řekl, že si chci zajet do Zorgiejské knihovny pro nějaké knihy."
"Knihovna je tuším plná právních knih. To je rozumný argument." přikyvoval mistr a zamyšleně si chlapce prohlížel. "Pane McBlacku, prozraďte mi, kolik je vám let?"
"Patnáct pane."
"Patnáct." opakoval muž. "To už je dost pokročilý věk na učně šermu. V tomto pokročilém věku by Vás už nemusel k sobě nikdo do výcviku vzít."
"To si uvědomuji pane, ale jsem odhodlán pro to udělat vše, co bude v mých silách, abych se šermu naučil."
"O tom nepochybuji." přikývl muž. "Je to opravdová výzva, snad i zbytečný čas, já jsem osobně nikdy neměl ještě tak starého žáka... A proto vás za svého nového učně přijímám - pokud ovšem sám budete chtít."
"Mě?" otázal se překvapeně mladík.
"Je tu snad někdo jiný?" otázal se muž, avšak než stačil Jorfeus odpovědět, ozvalo se krátké zaklepání a po svolení pána domu do pracovny vešel komorník s tácem s čajem, který položil na pracovní stůl a s příkazem mistra místnost opět opustil. "Nuže?" vyzval mladíka muž.
"Já nemám slov pane." hlesl Jorfeus a přitom se rozradostněnýma očima na muže díval.
"Stačí říct ano nebo ne." mistr již očekával odpověď, ale náhle se v mladíkových očích mihly pochyby.
"Pane, pokud se vás smím zeptat, za jakou cenu jsou vaše lekce?" Bystré, projelo muži hlavou a v duchu se spokojeně usmál.
"Řekněme, že jsou nezaplatitelné..." s tím sledoval, jak mladík chápavě, avšak s lítostí přikývl na srozuměnou. "Ale stejně jako jsem udělal výjimku s výběrem učně, udělám výjimku i s cenou. Řekněme pět set leddogů za měsíc?"
"Pět set?"
"Zdá se vám to moc?" otázal se klidně muž.
"Ne, ne! Ba naopak pane!"
"Takže co? Přijímáte mou nabídku?" nadhodil mistr a očekávaně pohlédl na mladíka.
"Ano pane. Velice rád přijímám. Děkuji vám mnohokrát!" s tím si muži potřásli rukama. "Kdy začne první lekce?" otázal se po chvíli ticha Jorfeus.
"Ihned samozřejmě." prohlásil nekompromisně mistr.
"Ihned?! Omlouvám se pane, to ale bohužel nepůjde. Musím se..."
"Neříkejte, že se chcete vrátit do Wahalu ještě dnes!" vytáhl Igias překvapeně obočí.
"To ne pane. Domů se vydám až se zítřejším ránem, ale musím se vrátit do hostince, kde již mám zaplacený nocleh a..."
"To jsou nesmysly pane McBlacku!" zvolal muž. "Jako můj host a nyní můj učeň přespíte v mém domě. To také umožní naši okamžitou výuku, neboť ve Vašem případě platí: čím dříve, tím lépe. Jen sdělíte mému poslovi, kde vám má vyzvednout koně a věci a na mé jméno vám vyzvedne vaši již zaplacenou částku. A na zítřejší cestu zpět vám zapůjčím své knihy o právu, i když to nejsou nejlepší kusy, přesto by měli splnit účel odvedení pozornosti."
"To od vás nemohu přijmout pane. Je to příliš velkorysé." namítl hoch skromně.
"Já však na tom trvám pane." stál si za svým pevně postarší muž, a než stačil Jorfeus protestovat, zazvonil na malý zvoneček, načež se do místnosti přihnal komorník.
"Ano pane?"
"Pane Renere, prosím dohlédněte na přípravu pokoje pro mého hosta. Rovněž mi zavolejte Andrewa. Ať okamžitě ke mně přijde."
"Jak si přejete pane." přikývl komorník, ale při odchodu z místnosti si podezřívavě a se zájmem prohlížel mladého chlapce v poslíčkovském obleku.
"Ještě než se objeví Andrew se vás zeptám: Je opravdu pro vás důležité, aby se o vašem výcviku otec nedověděl?" otázal se pán domu sotva se dveře za komorníkem zavřely.
"Ano pane. Nesmírně." připustil sklesle mladík.
"Hm." zamračil se muž zamyšleně. "A cože Vás učí pan Kein?"
"Práva, pane."
"Hm." opakoval muž zahloubaně.
"Ale nechápu jak tyto věci..."
"Znáte takzvanou sluneční mýtinu mezi Wahalem a Zorgií pane McBlacku?"
"Ano pane."
"V těch místech mám své skromné venkovské sídlo. Není to tak daleko od Wahalu, takže by jste neměl potíže s navštěvováním lekcí a pan Kein by se vám postaral o vhodné alibi."
"Vy chcete říct..."
"Ano pane. Budete mě v sídle navštěvovat ve společnosti pana Keina... kolikrát týdně máte s ním výuku?"
"Tři dny v týdnu pane."
"Dobrá. Budete mě navštěvovat tedy třikrát týdně. Jen nevím co s vaším otcem, jak jej, ač nerad, obalamutit."
"To nebude třeba pane. Otec je většinu dne ve svém obchodě, často jezdí do Zorgie či navštěvuje královský palác Ksés."
"V tom případě to nebude tak složité." usmál se spokojeně muž.
"Ba přímo jednoduché pane." přikývl radostně Jorfeus. Ale na to se opět ozvalo zaklepání a na souhlas mistra do místnosti vstoupil mladý chlapec, přibližně ve stejném věku a oděvu, jako Jorfeus.
"Á, tady jsi Andrew!" zvolal spokojeně mistr.
"Přál jste si pane?"
"Ano. Zajdeš do hostince..."
"U kotvy." doplnil muže po krátké odmlce Jorfeus.
"Do krčmy U kotvy a vyzvedneš mému hostu věci a koně a..." s tím rychle muž napsal několik málo slov na list papíru, který následně zapečetil, "tohle předáš hostinskému a vyzvedneš určitý obnos."
"Rozumím pane."
"Výborně!"
"Ale pane?"
"Ano?"
"Na jaké jméno mám věci a koně vyzvednout?" na to jen muž s povytaženým obočím pohlédl na Jorfea.
"Erwin - Matt Erwin." hlesl v odpověď Jorfeus.
"Slyšels?" otázal se mistr a mladík přikývl. "V tom případě sebou hni." s těmi slovy se mladík poklonil a rychle opustil místnost. Když se za chlapcem dveře zavřely, muž se s povytaženým obočím ohlédl po svém hostu.
"Tušil jsem, že se nebudete vydávat na vlastní jméno pane McBlacku, ale i tak... Kde jste na něj došel?"
"Před pár lety jsem se s chlapcem s podobným jménem setkal. Byl to sirotek."
"Chápu, neutrální jméno." přikývl muž uznale. "Ale nyní pane Erwine vstaňte a odložte plášť." aniž by se chlapec ptal, poslechl a zatímco se zbavoval svého přebytečného, teplého oblečení skládajícího se z pláště, kabátu a rukavic, mistr přešel ke dvojici zavěšených kordů na stěně, které z ní sňal. A v okamžiku, kdy se na něj hoch otočil mu jeden z kordů hodil.
Mistr byl potěšen, když hoch před letícím kordem neuhnul a místo toho se jej pokusil zachytit, i když nakonec kord stejně upadl na koberec.
"Vše chce čas a cvik, tomu se přiučíš." uklidňoval červenajícího se chlapce muž. "Ale nyní základní kroky..." s tím muž zaujal potřebný postoj a hoch jej napodoboval s pílí a pevným odhodlání...

Byl krásný sluneční den. Ptáci radostně zpívali a jejich písně se vznášely nad širým okolím. V okolí lesa a malého vesnického sídla byl klid, které však přerušovaly kovové nárazy.
Dvojice mužů na kopci za domem vytrvale na sebe útočila různými výpady. Při delším sledování měl pozorovatel téměř pocit, že se dvojice nechává unášet letním vánkem a společně s ním tančí nacvičený tanec.
Při jednom výpadu se kryl jeden, a když byl výpad oplacen, kryl se druhý. Poté útok staršího vedl na protivníkův odkrytý levý bok, který však mladík s lehkostí odrazil a zaútočil na mužům pravý bok. Ani tento pokus se však nezdařil a série výpadů se v několika příštích minutách opět opakovala do doby, než starší muž neudělal výpad, kterým se k mladíkovi přiblížil a zatímco mladík odvrátil učitelův výpad, mistr mu nečekaně stoupl na nohu, aby odvedl jeho pozornost. Mladík se překvapeně v krátké bolesti sehnul, čehož muž využil, rychle přiskočil za chlapcova záda a čepel kordu položil mladíkovi na krk.
"Podváděl jste." hlesl mladík zadýchaně.
"To je jedno z pravidel. Pokud souboj trvá příliš dlouho, nebo jsi v úzkých, najdi si nejlepší cestu k ukončení boje." odvětil rovněž zadýchaný muž.
"V tom případě..." mladík větu nedokončil, místo toho zasáhl mistra loktem do břicha, čímž mu na krátký okamžik vyrazil dech, otočkou se vymanil ze zajetí mužova kordu a nyní to byl on, kdo přiložil protivníkovi čepel k hrdlu.
"Švindluješ."
"Je to jedno z pravidel." pokrčil klidně mladík rameny a ani jeden z nich se krátkou chvíli nepohnul, dokud se oba společně nerozesmáli a Jorfeus sklonil svůj kord. Mistr k němu přikročil. "Tu ránu jsi mohl zjemnit."
"Vy jste tím šlapancem taky zrovna nešetřil mistře." pokrčil klidně rameny mladík.
"Máš pravdu, asi jsem si to zasloužil." povzdychl si muž s úsměvem, ale zatímco oplácel mladíkovi pohled, jeho tvář náhle zvážněla.
"Děje se něco mistře?" otázal se s obavami mladík.
"Vzpomněl jsem si, jak jsi za mnou poprvé přišel. Hned jsem věděl, že v tobě něco je, a že i když je ti patnáct, šermu se se svou zatvrzelou tvrdohlavostí naučíš, ale že to bude jen za pouhé dva roky... To ještě nikdo nedokázal." hlesl mistr tiše a s úctou na svého učně pohlédl.
"Děkuji mistře." šeptl dojatě Jorfeus. "Ale mluvíte, jako bychom se již neměli setkat."
"Ono to tak i je, milý Jorfee."
"Cože? Proč mistře? Udělal jsem něco?" vyhrkl chlapec vyděšeně, ale muž se na něj chápavě usmál a objal jej kolem ramen.
"Pojď, trochu se projdeme." nadhodil Igias a společně vyšli k rozkvetlé louce. Jorfeovi se hlavou řinuly myšlenky různého druhu, ale na odpověď svých otázek nedocházel, přesto však svou zvědavost krotil a čekal, i když ne dlouho... "Víš Jorfee," začal muž zvolna po chvíli ticha, "byl jsi mým nejlepším žákem. Jak jsem ti již říkal, věděl jsem od začátku, že v tobě něco vězí. A celé dva roky jsi mi to neustále dokazoval. Víš, někteří se šermovat nenaučí třeba celý život, a i když si někdo myslí, že je to pouhá zábava, šerm je především umění. A ty jsi jej zvládl od samého základu! Naučil ses všechny základy tohoto umění a snad, aniž bys to věděl, i mé nejlepší, léty vybroušené triky. Pokud v tréninku neskončíš, jednou se z tebe může stát i samotný mistr šermu - i když jím už dávno jsi!"
"Ale jak mám trénovat sám se sebou? V otcově domě? V dom..."
"Zastav! Tvá horlivost snad nikdy nevyprchá!" smál se pobaveně Igias. "Neboj se. Věřím, že si cestu vždy najdeš." najednou se odněkud pod nimi ozvalo ostré zapísknutí, a když se tam ohlédli, spatřili mávajícího muže. "Myslím, že bys měl už jít. Kein je celý nesvůj."
"Ale co další hodiny s ním? To se mám opravdu věnovat právu?"
"Rozhodni se sám co chceš. Kein chtěl být lodním důstojníkem, ale na příkaz otce se jim nestal. A co ty? Dopadneš stejně?" chvíli bylo ticho a muž se potěšeně usmál. "Jsem rád že jsi tak chytrý, že si svou odpověď nejdříve rozmyslíš. Až jednou dojdeš na odpověď, dej mi vědět." Jorfeus přikývl a s povzdech natáhl ruku, aby muži odevzdal kord, ale mistr pouze zavrtěl hlavou. "Nech si ho. Od dnešního dne je tvůj."
"Ale vždyť je Váš nejoblíbenější." protestoval mladík ohromeně.
"To proto, že mě nikdy nezklamal - stejně tak jako ty." usmál se mistr vlídně, ale slova zněla jako těžká zátěž vycházející ze srdce. Jorfeus to nevydržel a muže pevně objal.
"Děkuji Vám za vše mistře!"
"To já děkuji tobě, že jsi oživil mé nudné stáří."
"Vždyť nejste starý." protestoval vlídně mladík.
"Ale jsem. Není zapotřebí, aby mě někdo přesvědčoval o opaku, i když vtip je především v tom, to dobře skrývat." Na to se však ozvalo další zapískání.
"Sbohem mistře." hlesl s bolavým srdcem mladík, uklonil se a s kordem v rukou kráčel z kopce.
"A Jorfee!" zavolal za ním ještě mistr. "Nezapomeň - Pokud souboj trvá příliš dlouho, nebo jsi v úzkých..."
"Najdi si nejlepší cestu k ukončení boje." dokončili muži společně. "Budu na to pamatovat!" usmál se vděčně Jorfeus, a když se mladík rozběhl z kopce k připravenému koni a učiteli, byl mistr Igias rád, že chlapec nepostřehl jeho zaslzené oči.
Pod kopcem Jorfeus vyskočil na svého koně a ještě v sedle se ohlédl po muži stojícím na kopci. Hrdě si k opasku v sedle připnul svůj nový kord - jedinou památku na muže, který mu byl téměř otcem a dal mu novou naději do života. Aniž by se již ohlédl či počkal na svého učitele, tryskem vyjel směrem k Wahalu, aby skryl své slzy.


V prostorné pracovně panovalo nehlučné ticho. Pán domu seděl za stolem a vyřizoval neodkladně dokumenty, když se ozvalo zaklepání na dveře.
"Dále." vyzval čekajícího muž a do místnosti vstoupil mladý poslíček. "Ano Andrew?"
"Došla vám pošta mistře." hlesl mladík.
"Polož ji támhle na stůl. Přečtu si ji později, teď musím..."
"Myslím, že by jste si ji chtěl přečíst ihned pane." nadhodil opatrně Andrew s nepatrným úsměvem. Chlapcova jistota muže zaujala, tak na hocha mávl, aby mu dopis podal, a když spatřil pečeť věděl, že hoch se nemýlil.
"Andrew, tady máš dvacet leddogů. Nalož s nimi, jak uznáš za vhodné."
"Díky pane!" uklonil se mladík s radostně zářícíma očima a na pouhé mávnutí ruky muže, opustil pokoj. Muž se pohledem vrátil k dopise v rukou a opakovaně si prohlížel známou pečeť, než ji korespondenčním nožíkem odstranil a rozložil dopis. Se zaujetím četl:

Drahý mistře,

dříve než se Vám tento dopis bude zdát snad k smíchu, bych Vás rád obeznámil s poslední neveselou událostí u nás v domě - Pan Kein byl propuštěn mým otcem, i přes můj důrazný nesouhlas.
Otec se nějakým způsobem dověděl o mých výcvikových lekcích s panem Keinem - podezřívám jednoho z domácích sluhů, ale nemám žádném důkazy, proto jeho jméno zamlčím. Přesto pana Keina nemohl usvědčit z mého výcviku, neboť nikde nenašel ani mou či Keinovu zbraň, přestože byl pan Kein z toho nařknutý, když se otec doslechl o jeho minulosti, kdy se věnoval šermu a zajímal o námořnický život. Nicméně pana Keina vyhodil za to, že - podle jeho slov - se mnou nevyřizoval dostatek právních záležitostí a nedostal mě dosud jako nového žáka k soudním záležitostem. Když však ani můj nesouhlas otec nevyslyšel, pomohl jsem, ač tajně, panu Keinovi zařídit vhodné místo u jedné z nejbohatších rodin v Zorgii, proto je možné, že se u Vás sám zastaví a vypoví vám celý příběh.

Při tomto zdělení muž zalétl pohledem k dosud zapečetěnému dopisu s pečetí svého někdejší učně a rozhodl se, že musí hned svému někdejšímu žákovi poslat pozvání k obědu. Poté se opět vrátil k dopisu v rukou.

Ale kromě této neveselé události se přihodily další - takové, které změní můj dosavadní život. Tato změna se váže na Vaši někdejší otázku, na níž již znám odpověď. Nehodlám být jak pan Kein! Rozhodl jsem se nadále otci vzdorovat a stát se námořníkem! Nikdy nebudu obchodníkem, právníkem ani ničím jiným! Vím, že si snad myslíte, že jsou to pouhé řeči, ale není tomu tak...
Pokud si vzpomínáte na mou poslední návštěvu u Vás mohu říci, že to byl nejlepší den mého života! Při cestě zpět do Wahalu, jsem se náhodou ocitl v docích Zorgie, kde jsem narazil na jednu kotvící rybářskou loď - Iferer. Využil jsem svého volného času a setkal jsem se s kapitánem, kde jsem se jej otázal na případné volné místo, avšak bohužel žádné neměl. Přesto jsem mu zanechal svou adresu, což se během tohoto týdne vyplatilo! Od zmiňovaného kapitána rybářské lodi jsem dostal vzkaz, že hledá plavčíka ke své příští plavbě, která se má zanedlouho uskutečnit. Byl si vědom toho, že už je mi devatenáct let, ale plavčíka nutně potřeboval, proto se na mne, jediného zájemce, obrátil a já jeho výzvu přijal!
Právě tato výzva ponese za následek to, že Vám nebudu již tolik psát či se dopisy budou objevovat po delší době, ale při každé návštěvě Zorgie se u Vás - s Vaším dovolením - zastavím.
Konečně se dostanu na moře! A snad se jednou dostaví den, kdy budu mít k opasku připevněn i Váš kord.

S vděčností a štěstím, za nějž jste i vy strůjcem...

"Váš Matt Erwin." usmál se muž. "Já o tobě nikdy nepochyboval Jorfee." hlesl muž, jakoby byl mladík v pokoji přítomen. "Jednou ukážeš nejen otci, ale i celému světu svou pravou tvář! Já v tebe věřím!"

Ode dne, kdy mistr Igias dostal od Jorfea vzkaz, že se stává plavčíkem uběhli další dva roky, kdy se muži setkali po každém návratu mladíka z moře. Mistrova podpora povzbuzovala mladíka k dalším a dalším výpravám a především k sebedůvěře, že se jednou splní jeho sen.
Avšak, když mladíkovi bylo dvacet a právě doplul z poslední výpravy, vydal se jako pokaždé za svým někdejším mistrem s dopisem, který mu chtěl osobně předat. Ale když došel do bohaté čtvrti a zaklepal na dveře, otevřel mu zcela neznámý majordomus.
Zpočátku si mladík myslil, že si dům snad spletl, což ihned vyloučil, ale když se muže zeptal, kde mistra najde, muž na něj soucitně pohlédl.
"Mistr Igias včerejšího večera zemřel."
A tak se již mistr Igias nikdy nedověděl slova z posledního dopisu:

Mistře dokázal jsem to! Jsem důstojníkem s Vaším kordem po boku!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Majkelina Majkelina | Web | 2. prosince 2012 v 20:14 | Reagovat

Ahojky :)
Jsem ráda, že sem tady našla další kousek Jorfeovy minulosti. Vážně se mi líbí, jaké výrazy používáš. I když přiznávám že formulace "Zbytek pláště mu klepal staccato o vysoké holínky" mě trochu překvapila, jelikož "staccato" znám pouze jako hudební pojem a nikdy jsem jej v téhle souvislosti nečetla. ;)
Též mě příjemně překvapilo odlišné pojmenování měsíců. Sama jsem se o to párkrát pokoušela, ale nikdy se v nich pak neorientuji; takže smekám.
Majkelina :)

2 valentina-montevecchi valentina-montevecchi | E-mail | Web | 2. prosince 2012 v 21:27 | Reagovat

[1]: ahojka :) "staccato" v podobné formě jsem kdysi četla v nějaké romantické knížce :) a co se týče měsíců, mám v tom zavedený puntičkářský systém :D :) Jsem ráda, že se ti povídka líbí :) během tohoto měsíce, bych chtěla zveřejnit další, tak doufám, že se mi to povede :)

3 fake patek philippe watch fake patek philippe watch | E-mail | Web | 15. ledna 2013 v 2:19 | Reagovat

I really thought the writing in the blog was very complexed, in a good way. ;)
http://www.palewatches.com

4 large size cocktail dresses large size cocktail dresses | E-mail | Web | 17. ledna 2013 v 1:55 | Reagovat

Mate! This blog is amazing. How do you make it look this good!
http://www.movedress.com/bridesmade-dress-function-occasion.html

5 Tereza Tereza | 8. února 2013 v 23:45 | Reagovat

Nádhera! :) A jak psala už Majkelina, líbí se mi pojmenování měsíců. :D Je hezké přečíst si něco z Jorfeovi minulosti a navíc tak krásně napsané. ;) Líbí se mi všechny tvé povídky, ale tahle bude patřit mezi mé nejoblíbenější (ikdyž mám oblíbené všechny tvé povídky) :D Nemám slov :)

6 valentina-montevecchi valentina-montevecchi | E-mail | Web | 8. února 2013 v 23:54 | Reagovat

[5]: jejda nenky! :) :D Mooooc děkuji za tolik chvály! :) To si snad ani nezasloužím! :D Hlavně, že se povídky líbí :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama