Návrat (Opuštěný, část II.)

31. prosince 2012 v 15:18 | V.Montevecchi |  Povídky
Vítejte! :)

A je tu pokračování povídky Opuštěný - o setkání Tala s Jorfeem. Doufám, že se bude povídka líbit :) Příjemné počtení :)



Návrat (Opuštěný, část II.)


"A jsme tu." hlesl mladík unaveně, když konečně koně zastavil před hostincem. Namáhavě slezl koně a nemile zjistil, že jeho tělo si již dávno odvyklo na koňský hřbet. Bolela jej jak zadnice tak záda. Opatrně, aby se mu nepodlomily nohy únavou z koně zesedlal, a teprve až si byl jistý, že mu nehrozí pád, se pustil rukami sedla, o které se opíral. Koně pomalým krokem dovedl do stáje za hostincem, kde jej ustájil, sňal z něj sedlo a opatrně i brašny, ve kterých doposud štěně spalo, a teprve až vytřel koně do sucha vzbudil štěně, které okamžitě bylo na nohou a překvapeně se rozhlíželo kolem sebe.
"Tak pojď mrně." hlesl Jorfeus ke štěněti a s ním v patách se vydal do hostince. Sotva otevřel dveře jednopatrové budovy s doškovou střechou do nosu jej udeřila směsice všech možných vůní - od vepřového, po výpary piva, ale ke svému znechucení zjistil že i pach nemytých těl hostů krčmy. S hlubokým nádech sesbíral zbytek svých sil a přešel k hostinskému pultu, za nímž právě čepoval zakulacený hostinský v mastné zástěře korbele piva hlučným hostům.
"Jak vidím, dnes máte plno." prohodil mladík, když se opřel o barmanský pult. Muž překvapeně pozvedl hlavu a na krátký okamžik se mu černé obočí spojilo, než mladíka poznal.
"Ale pane McBlacku! Zdravím! Už zpátky?"
"Ano. Na šest týdnů."
"To není zas moc dlouhá doba." nadhodil muž.
"Mě to připadá jako daleká budoucnost."povzdychl si mladík, načež se hostinský potichu zasmál.
"Chcete pokoj jako obvykle?" otázal se hostinský. Jorfeus přikývl.
"Ale ještě bych vás poprosil o nějaké jídlo a i káď s teplou vodou. Rád bych ze sebe smyl všechnu špínu z cesty."
"Ovšem pane, hned to bude. Pokoj máte jako obvykle." s tím mu podal krčmář klíče. "Co se týče toho ostatního, Mary se o to postará a přinese vám i váš oděv." Jorfeus unaveně přikývl a otočil se ke schodům vedoucích do pokojů právě včas, kdy se místností ozvaly peprné nadávky jednoho z hostů.
"Sakra! To psisko mi sežralo mé maso!" Hartusil zavalitý muž, který již měl dávno značně popité a kapky právě dopitého piva se mu ještě leskly ve vousech. "Čí je sakra to psisko!"
Jorfeus si v duchu vynadal do blbců. Vždyť na toho psa dočista zapomněl! A to má za to.
"Můj!" křikl na muže pevným hlasem. "Je to můj pes! Omlouvám se za něj. Mám ho teprve krátce."
"To tě neomlouvá usmrkanče!" hartusil muž zatímco Jorfeus zvedl štěně, které mezitím stačilo maso spolknou, do náruče. "Sežral mi nejlepší část kuřete!"
"Ještě jednou se omlouvám." pronesl mladík opatrně, avšak pevně, aby muži došlo, že se ho nebojí. "Tady máte peníze jako náhradu." s tím podával muži mince, které by zajisté vyplatily celou pečenou husu. Muž si ho však lstivým pohledem prohlédl od hlavy až k patě.
"A heleďme se! Usmrkanec v rozedraných hadrech má i prachy! Řekni, nečorknuls je?" dotíral muž, ale když mladík na jeho provokaci nereagoval, ještě více se zamračil. "Ať je to jak chce, není to dost! Musíš zaplatit víc!"
Jorfeus, jehož už vážně opouštěly síly se nechtěl nyní pouštět do hádek. S povzdechem se ohlédl přes rameno, kde stál zaražený krčmář.
"Hostinský?"
"Ano pane?"
"Dejte tomuto pánovi vše, co bude chtít... na můj účet."
"Rozumím pane." přikývl pohotově krčmář, a aniž by si mladík všímal udivených pohledů, které se mu vpíjely do zad, vydal se se štěnětem v náručí a svými cestovními do svého pokoje, který našel bez zaváhání. Hostinský mu vždy zanechával stejný - nutno podotknouti, dobře placený.
Sotva dveře odemkl, rychle je zavřel a opřel se o ně. Takto unavený a rozbolavěný nebyl již dlouhou dobu. Téměř by usnul ve stoje, kdyby jej zpět k realitě nedostal retriever svým vrtěním se. Spustil opatrně štěně na všechny čtyři a brašny pohodil vedle dřevěné postele, poté si rozvrzanou židli přisunul blíže kamennému krbu, ve kterém plápolal oheň dost silný, aby ohříval místnost. Aniž by ho to nějak překvapilo, sotva seděl chvíli, když se ozvalo zaklepání na dveře a s jeho svolením se do místnosti narvala, ač podle mladíka zázrakem, obtloustlá žena s přísným drdolem na temeni hlavy a pichlavýma očima si jej prohlížela, když mu nesla jídlo na malý stoleček, kde tác spíše přistál, než byl položen.
"Vaše jídlo pane." pronesla ostrým hlasem žena.
"Děkuji ti Marry." odvětil mladík nevzrušeně, a tak jako tolikrát, nechápal, jak si hostinský mohl vzít za ženu takovou semetriku. Ale do toho ti nic není. Napomínal se. Když do dveří vcházela dvojice pacholků, kteří nesli káď na umývání, byl rád, že se může zaměstnat něčím jiným, než pohledem na protivnou ženštinu. Především hlídal, aby štěně, které očichávalo podezřívavě nohy pacholků, neuteklo ven ze dveří zpět do krčmy. Když muži vědro položily na zem, v jejich těsném závěsu se objevila trojice dívek s vědry v ruce, které vylévaly do kádě. Jorfeus je od svých pravidelných návštěv znal. Byly to dcery krčmáře a té semetriky. Nejstarší, osmadvacetiletá černovlasá Clair, podle jejíž tenkých rtů a pichlavých očí mladík hádal, že jednoho dne bude zřejmě stejná, jako její matka a divil se, že to zatím její manžel - jeden z pacholků, ještě nezjistil. Prostřední plavovlasá Elizabeth byla dosti vyvinuté děvče, a každý mužský v krčmě se za ní otáčel a v poslední řadě nejmladší, o dva roky starší od něj, Emma, která neustále po něm házela očkem, přičemž se Jorfeus, ač nerad a nechtěně, červenal jako pivoňka, což do Emminy tváře vnášel pěkný úsměv.
Po chvíli byla káď naplněna a Jorfeus si úlevně vydechl, když celý průvod z jeho pokoje odešel.
"A co ty mrňousi?" otočil se mladík na štěně. "Co nemáš hlad?" na to však štěně reagovalo pohozením ocasem a stočilo se do klubíčka u krbu. "No jo, vždyť jsi mi snědl celou svačinu a tomu hňupovi docela velkou porci masa." pes však mlčel. A Jorfeus raději odložil jídlo na později, neboť se chtěl omýt ještě v horké vodě z cestovního prachu a rovněž v doufání, že se mu podaří rozhýbat rozbolavělé svaly, což se brzy potvrdilo, ale když jej teplá voda začala i uspávat, raději z vody vylezl a oblékl si kalhoty svého honosnějšího oděvu, který mu Marry donesla a položila na pelest. A právě když usedl k jídlu, přišli si pacholci pro káď a tu, zatímco mladík jedl, opět odnesly.
Poslední sousto Jorfeus zapil lokem dobrého piva, ač nesnědl téměř ani polovinu z toho, co mu poslali a znaveně ulehl do postele, o které krčmář prohlašoval, že je nejměkčí z celého domu, ale i když byla měkčí sotva víc než dřevěná deska, Jorfeus byl rád že leží.
Konečně! Projelo mu hlavou a už usínal, když zaslechl cvakání po dřevěné podlaze a následně sebou trochu překvapeně trhl, když si štěně vyskočilo k němu a uvelebilo se vedle něj.
"Tak ty chceš se mnou dneska spát?" otázal se jej ospale mladík, přičemž se štěně uhnízdilo u jeho trupu. "Dobře, někdo tě vyhodil a zmrzal jsi venku bůhví jak dlouho, tak ti to pro dnešek dovolím... Ale jen pro dnešek... víš..." ujistil mezi zíváním retrievera a ani netušil, zda vůbec poslední slova pronesl nahlas, nebo ve své mysli, když se rychlým pádem řítil do spánku.
Dalšího rána se mladík probudil rozbolavělý více, než předchozího večera. Každý sval v těle ho bolel, div se vůbec posadil a při pomyšlení, že ještě nějakou dobu bude muset jet na koni se mu zatočila hlava. Dlaněmi si přetřel ospalé oči a vstal. Sotva se dotkl nohama podlahy, něco chlupatého se mu otřelo o nohy.
"Dobré ráno mrňousi." usmál se mladík na zlaté klubíčko, které na něj soustředěně hledělo a poškrábal jej za ušima. "Za chvíli vyrazíme." S tím se mladík omyl v míse s vodou, a poté se oblékl co nejopatrněji do svých honosných šatů skládající se z bílé košile s nadutými rukávy, nákrčníku, který si nechával spíše volný, a protože odmítal nosit vestu, přes košili si natáhl zdobený delší kabát.
Teď zas vypadám jako městský floutek, pomyslil si s povzdechem a oblečení, jenž měl při příjezdu na sobě, schoval na dno ruksaku. Najednou jej z přemýšlení vytrhl podivný zvuk, který se do klidného pokoje nehodil. Zmateně se rozhlédl kolem sebe, a když našel zdroj zvuku, zaraženě otevřel pusu...
"To si snad... Mrňousi, co to děláš?!" zhrozil se mladík, ale než ke štěněti přiskočil, stihlo počůrat nohu od židle a loužička se roztekla i po podlaze kolem židle. Pozdě... "Vidím, že tě budu muset naučit dobrým mravům." kroutil nad tím mladík hlavou, načež se otočil a se štěnětem v patách se vrátil do krčmy.
"Dobré ráno pane!"
"Dobré i vám krčmáři." odvětil Jorfeus.
"Doufám, že jste se dobře vyspal."
"Nemohu si stěžovat." usmál se chabě mladík, ve snaze nevšímat si bolesti svalů. "Mohl bych vás poprosit o trochu mléka a nějaký sýr a chléb?"
"Samozřejmě pane." přikývl pohotově krčmář a hned odběhl. Mezitím se Jorfeus došoural k jednomu z volných stolů, zatímco štěně, jak si spokojeně všiml, ulehlo pod jeho židli. "Už se to nese pane!" zvolal hospodský, sotvaže se objevil v místnosti. A s úsměvem mu položil talíř s jídlem na stůl.
"Takže, chystáte se domů?" otázal se krčmář opatrně a s Jorfeovým dovolením usedl naproti němu. Mladík přikývl. "Stejně nechápu, proč muž z bohaté rodiny, si nechce jen svého bohatství užívat. Proč se vydáváte vstříc nebezpečí na moře? Tolik jsem slyšel už příběhů o ztroskotaných lodích, kurdějích..."
"Já vás chápu. Většina lidí, kteří o mých výpravách vědí, to nedokážou pochopit." promluvil mladík mezi sousty. "Přesto je pro mě těžké pomyšlení, že bych se měl moře vzdát."
"Ale přesto... Jako plavčík?"
"Třeba mě někdy povýší." pokrčil Jorfeus klidně rameny, načež hostinský jen nechápavě zavrtěl hlavou. Jorfeus dojedl poslední sousto, snídani zapil mlékem a vstal ze židle. "Děkuji vám krčmáři. Kolik jsem dlužen?"
"Hned pane." přikývl ochotně muž a dobelhal se za svůj pult, kde začal počítat něco na papírku. "Nocleh se vším všudy a snídaně... Dělá to čtyřicet leddogů pane." prohlásil muž, a ač mladík věděl, že hostinský značně sumu zvýšil, neprotestoval. Již chtěl vytáhnout svůj měšec s penězi, když si krčmář nervózně odkašlal. "A pane.. ehm..."
"O co jde krčmáři?" vybídl jej mladík.
"Jak jste včera poručil tomu pánovi..."
"Ach ano, vše co bude chtít." vzpomněl si mladík a hostinský před něj položil papírek s odškrtanými čárkami. Jorfeus papírek zvedl a při předčtení celkové položky mu div nevypadly oči z důlků.
"Kdyby to bylo jen na mě pane, mohl by jste to zaplatit třeba příště... Ale má žena..."
"To je v pořádku. Dluh zaplatím hned." odvětil mladík, když se vzpamatoval a v duchu proklínal jak nenažraného muže, tak i sebe, že vůbec svolil něco takového. Krčmáři vyplatil požadovanou částku a s měšcem, sotva plným ze čtvrtiny, odcházel ke dveřím, když se zastavil. "A krčmáři?" muž se na něj překvapeně podíval právě v okamžiku, aby stačil zachytit letící minci. "Tady je něco navíc. Můj pes udělal v pokoji menší nehodu." prohlásil, a než překvapený muž stačil cokoli říci, vyšel z krčmy.
S těžkým srdcem Jorfeus překonal zbývající vzdálenost k rodnému domu. Pro všechny kolem jdoucí se mohl dům zdát krásný, ale na něj působil, jako temné vězení, ze kterého není úniku - po dlouhých nastávajících šesti týdnů. S povzdechem, kterým se snažil z mysli odehnat všechny nepříjemné myšlenky, vjel do domovního dvoru.
Sloužící, kteří se právě na dvoře nacházeli se překvapeně otáčeli po přijíždějícím jezdci. Na to se jim na tvářích objevily přátelské úsměvy, které mladík oplácel a rovněž si povšiml, že jedna z mladých služek rychle vběhla do domu.
"Pane Jorfee! Vítejte doma!"
"Děkuji Woode!" odvětil mladík starému stájníkovi, když slezl z koně a muži podal otěže.
"Pane Jorfee! Zdravím Vás! Jaká nečekaná novina! Vítejte doma!"
"Pane Briansi! Zdravím vás! Jak se daří?" usmál se mladík a potřásl starému, usměvavém domovníkovi rukou.
"Jde to pane. Klouby trochu zlobí, ale to se stává každému v mém věku." odvětil skromně muž. "A co vy pane? Jak se daří Vám?"
"Jak asi! Co jste to pane Briansi za člověka? Cožpak nevidíte, jak je ten chudáček zmrzlý?" ozval se ode dveří vyčítavý ženský hlas, po němž se oba muži otočily.
"Paní Gertrudo, jen jsem..."
"Neuvažoval." dokončila za muže vyčítavě tělnatější žena v nafialovělých šatech a s bílou zástěrou kolem boků. "Toho jsem si všimla." na to se však Jorfeus k ženě rozběhl a aniž by si všímal bolesti, radostí ji sevřel do náruče a zatočil s ní ve vzduchu. "No tak rošťáku, pusť mě na zem!" smála se kuchařka a Jorfeus ji poslechl a dal ji pusu pusu na tvář.
"Jak vidím vůbec ses nezměnila Gertrudo." usmál se mladík.
"To stejně mohu říct o tobě uličníku." mračila se na oko žena. "Vůbec jsi o sobě nedal vědět!"
"Víš moc dobře, že to nešlo." zašeptal mladík potichu, aby ho nikdo kromě ženy neslyšel, neboť byla jediná z domácnosti, která o jeho výpravách věděla.
"Tak pojď už dovnitř. Jsi určitě celý promrzlý." naléhala dobrácky žena.
"Věci Vám máme odnést do pokoje pane?" otázal se jej za zády domovník.
"Ano, ale..." větu mladík nedokončil, nebo přistoupil ke svému koni a otevřel jeden z vaků, a když se otočil nazpět, v rukou držel zlatou kuličku.
"U Klistédy! Co jsi to dovezl! Víš, že tvůj otec..." bědovala žena.
"Ano vím." ujistil ji mladík klidně. "Ale nemohl jsem ho nechat samotného. Zemřel by." na to si jej žena změřila vlídným pohledem.
"Přesně jako jemnostpaní." hlesla tiše a Jorfeus s určitostí věděl, že mluví o jeho matce. "Tak už pojďte, honem." vybídla jej žena a on se štěnětem v náručí se prosmýkl kolem ní do dveří vedoucích do kuchyně. "Dáš si něco k jídlu?"
"Ne, děkuji. Není to dlouho, co jsem vyjel z hostince." odvětil mladík.
"A chceš připravit horkou lázeň?"
"Možná později."
"Tak v tom případě ti nezbývá nic jiného Jorfeíčku, než staré Gertrudičce vypovědět všechno, co se ti událo během tvé cesty."
"To víš, že ti to povím, ale nejdřív mi prosím tě řekni, co se tu dělo během mé nepřítomnosti.
"Nic ojedinělého. Pan Steewen je buďto na královském dvoře, zavřený u sebe v pracovně či v obchodě."
"A nyní je doma?" otázal se s obavami mladík.
"Ne. Je v obchodě, a podle toho, co nakázal sloužícím by se měl vrátit až k večeru."
"Takže tu bude klid."
"Víš moc dobře, že by jsi tak neměl mluvit o svém otci. Neboť cti otce svého..."
"I matku svou... Já vím Gerti." odvětil mladík zatímco nepřítomně škrábal štěně, které se mu v náručí uvelebilo, po břiše. "Ale sama víš, jak se ke mně otec chová."
"No, starý pán se občas chová..."
"Občas?" uchichtl se suše Jorfeus. "Vždyť se o mě nestará, nemá vůbec zájem se se mnou bavit, pokud tedy nejde o jeho obchodní záležitosti. Jsem pro něj bezvýznamný vzduch, který bere jako samozřejmost, a který se kolem něj bude točit, jak on pískne! Ale je na omylu! Neví o mých touhách a cílech! Neví o mě nic!" zhluboka se nadechl, aby nabral ztracený klid, a přitom pohlédl Gertě do smutných očí. "Občas mám dokonce pocit, že přede mnou něco tají..." s tím smutně potřásl hlavou. "Cožpak chci moc, když si přeji, aby o mě alespoň jedenkrát měl zájem, bavil se se mnou jako rovný s rovným, otec se synem... Aby alespoň jedenkrát v životě byl na mě hrdý?"
"Ne, nechceš Jorfeíčku, nechceš..." hlesla kuchařka a popotáhla nosem. "Ale víš, starý pán je už prostě takový a já přesto nevěřím, že by tě neměl rád, jen to neumí dát najevo."
"Ty však nevidíš to pohrdání vždy, když se na mě podívá..." povzdychl si mladík a na chvíli se rozhostilo ticho, které nakonec přerušil mladík. "Promiň, nechtěl jsem tě rozesmutnit, já jen..." "Potřebuješ si vylít srdéčko, já vím." chlácholila jej žena a poklepala mu po ruce. "Však uvidíš, že se vše spraví. Mám připravit tomu tvému zlatému milánkovi něco k jídlu?"
"Myslím, že nyní ne. Spí jak špalek." zasmál se Jorfeus při pohledu na štěně spokojeně spící mu v klíně.
"Tak dobrá. Ale teď už mi tedy povídej, co se ti všechno událo." S tím mladík vyprávěl kuchařce, která mu byla drahá, jako teta či babička, vše co se mu odehrálo od odjezdu z domu, události z moře, návrat do přístavu, o návštěvě mistra Igiase a rovněž, o chlápkovi z krčmy. Poté šel raději štěně vyvenčit, aby se neopakovala nehoda z krčmy a nakonec zamířil i s retrieverem do svého pokoje, aby si odpočinul a připravil se na otcův návrat, který se nekompromisně blížil. Ze sebe svlékl teplý kabát a rukavice a - ač nerad - oblékl si jednu ze svých vest. A sotvaže se doupravil, ozvalo se krátké zaklepání na dveře. Pohledem letmo sklouzl k oknu. Venku se již zešeřilo, proto hádal, že ví, co se brzy dozví. Stojícího za dveřmi vybídl ke vstupu.
"Copak se děje pane Briansi?" otázal se mile domovníka, který nervózně přešlapoval na prahu dveří.
"Pane Jorfee, Váš pan otec právě přijel." mladík si ztěžka povzdychl.
"Kde ho najdu?"
"V pracovně pane. Již Vás očekává."
"Dobrá." přikývl mladík, zapnul si poslední knoflík vesty a vyšel za domovníkem směrem k otcově pracovně v prvním patře. Kvůli své nervozitě si mladík neuvědomil, že zapomněl zavřít dveře svého pokoje, čehož štěně ihned využilo a nepozorovaně se kradlo několik kroků za svým pánem, přičemž se každou chvíli zastavilo a očichávalo zábradlí, koberec a zdi.
Domovník, kráčející před Jorfeem, se zastavil před mohutnými, ebenovými dveřmi a zaklepal. Na povolení vstupu otevřel muž dveře a vstoupil na práh místnosti.
"Pan Jorfeus je zde pane."
"Ať vstoupí." ozvala se strohá odpověď. Pan Brians ustoupil stranou a Jorfeus se kolem něj prosmýkl do pracovny.
Domovník za ním zavřel dveře.
"Zdravím tě synu! Tak ses již vrátil." promluvil Steewen McBlack a při jeho chladném hlase Jorfeovi přeběhl odporem mráz po zádech.
"Ano otče."
"Doufám, že jsi mi ve světě neudělal ostudu."
"Snažil jsem se." pokrčil rameny, načež jej otec probodl tmavým pohledem.
"Co tvůj přítel? Byl spokojen s tvými obchodními znalostmi."
"Řekl bych, že ano." přikývl mladík. "Pozval mě, abych se za šest týdnů účastnil jeho obchodního jednání a pomohl mu s ním."
"To rád slyším." odvětil muž tak chladně, že mu mladík nevěřil. "Takže nás poctíš svou přítomnosti po šest týdnů?"
"Ano otče."
"To se mi přímo hodí. Mám několik jednání jak v obchodě, tak i u královského dvora. Pojedeš se mnou. Sám posoudím tvé znalosti."
"Jak si přeješ." odvětil mladík klidně, ač vnitru skřípal zuby.
"Cesta byla bezpečná?"
"Navýsost."
"Tvůj kůň?"
"Klidný."
"Ještě aby ne, za cenu, za nějž jsem ho pořídil." odtušil muž a Jorfeus letmo protočil panenkami, když si uvědomil, že musí otci prozradit důležitou věc.
"Otče, chtěl bych ti..." jeho slova však přerušilo krátké zaškrábání na dveře.
"Co to je?" Steewenova pozornost zbystřila a zaměřila se na dveře. Při opakovaném škrábání na dveře muž vyskočil ze židle a dveře otevřel. Zaražením na okamžik nenalézal slova, když se malá chlupatá kulička prosmýkla kolem jeho nohou a vydala se prozkoumávat velkou pracovnu. Jorfeus si pozdě uvědomil, že zřejmě zapomněl zavřít dveře svého pokoje, kde štěně spalo. "Co to u všech démonů je?"
"Štěně?" nadhodil Jorfeus s letmým úsměškem.
"A co tu k sakru dělá?!" rozkřikl se muž a zabouchl dveře, přičemž se otočil na podpatku a probodával syna pohledem.
"Našel jsem ho na zpáteční cestě u řeky. Potuloval se sám krajinou, v zimě..."
"A proč jsi ho sem dovedl?!"
"Zemřel by." odvětil Jorfeus přičemž udržoval svůj vzrůstající vztek pod pokličkou.
"Každý jednou zemře!"
"To neznamená, že jsem ho tam měl nechat!" odporoval mladík.
"Je to jen obyčejné psisko. Ti umírají každý den!"
"Přesto to neznamená, že jsem ho tam měl nechat napospas smrti!"
"Pokud sis nevšiml, roky odmítám jakékoli domácí zvíře!"
"Proto zřejmě nadešel čas, aby sis na to zvykl." nadhodil pevně Jorfeus a vyměňoval si s otcem blesky, které oboum sršely z očí. "Je to jen malé štěně. Není nijak nebezpečné. Nemá ani jednu blechu, ale přeci jen jej vykoupu, pokud..."
"A co s tím? Myslíš, že se něco změní?!" vyhrkl Steewen zlobně, ale jejich hádku přerušil Jorfeovi již známý zvuk. Teď jsi mi moc nepomohl, pomyslil si s krátkým zavřením očí a skočil otci do cesty, když vykročil ke psu, který mu očůral nohu pracovního stolu. Nevěřil, že by kvůli otcově zlobě dokázalo štěně přežít, proto jej chránilo svým tělem.
"Uhni mi z cesty! To zvíře okamžitě zmizí z mého domu!"
"Ne neodejde! A pokud ano, půjdu s ním!"
"A kam si myslíš že půjdeš?!"
"Koupím si dům."
"Chceš zmizet z mého domu? V tom případě ti pomohu!"odsekl rozhněvaně Steewen a hodil mladíkovi plný měšec peněz. "Pokud si chceš to psisko nechat, zítra si najdeš dům, ale nepočítej s půjčením mích sloužících! Ti zůstanou zde, do jednoho! A budu tě očekávat v krámě, ale ať mi ten pes nechodí na oči."
"Jak si přeješ." odvětil Jorfeus a s určitou dávkou sarkasmu se otci poklonil a odcházel z pokoje. Ve dveřích se ještě zastavil a pískl na psa, který jej okamžitě poslchl. Nakonec zavřel dveře pracovny a na okamžik se zastavil, by si vyjasnil, co se vlastně v pracovně odehrálo. A kromě hádky...
"Odejdu z tohoto prokletého domu!" šeptl užasle a srdce v něm radostí poskočilo. Odejdu! Budu žít ve svém! Se štěnětem po boku vyrazil k do svého pokoje, a když za nimi zavřel dveře, opřel se o ně a prohlížel si psa, který vyskočil na postel.
"Ty jsi tomu pěkně dal." promluvil na štěně a usedl vedle něj. "S tím počuráním jsi to přehnal..." štěně k němu bez výčitek zvedlo hlavu a prohlédlo si jej, "přesto ti děkuji." šept tiše Jorfeus. "Vytočil jsi ho tak, že mi dokonce dal peníze na vlastní dům! Dům který už tak dlouho chci! … Děkuji ti... Vždyť jsem ti ještě nedal jméno!" uvědomil si najednou mladík a zamyslel se nad vhodnými jmény. Johnny, Samotář, Alo... "Alo?" bručel si mladík pod nosem. "Alo? Al?" Tobě taky přidali před jméno písmeno, vrtalo mu hlavou. "Al? Bal? Ne, to ne? Ral? Sal? … Tal?" u posledního jména se zarazil. "Tal." to jméno se mu líbilo a tázavě pohlédl na štěně. "Tale?" oslovil štěně, které se na něj nechápavě otočilo. "Líbí se ti jméno Tal?" štěně na něj nechápavě hledělo. "Dobře. Budeš Tal, od teď napořád." usmál se mladík a pohladil retrievera, který opět ulehl. "Děkuji ti Tale. A za tvou pomoc tě dnes nechám spát na posteli. Ale jen dnes..."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tereza Tereza | 9. února 2013 v 18:09 | Reagovat

Pěkné :) A líbilo se mi "S tím počuráním jsi to přehnal..." :D Moc pěkné ;) A to známe "Ale jen dnes" :D Super! ;)

2 valentina-montevecchi valentina-montevecchi | E-mail | Web | 9. února 2013 v 18:42 | Reagovat

:D Děkuji :) No jo no, holt je to Tal :D :) Kdo by mu neodpustil??? :) :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama