Opuštěný, část I.

24. prosince 2012 v 12:40 | V.Montevecchi |  Povídky
S láskou zdravím všechny své čtenáře a návštěvníky blogu!

Tak! Překvapivě jsme přežily 21.12.2012 :D a konečně je tu 24.12.! Na tento den se těšilo zajisté mnoho lidí a ještě více lidí se určitě těší na dnešní večer! :)
Proto Vám chci popřát krásné Vánoce s bohatou ježíškovskou nadílkou, hodně pěkných pohádek, u kterých si odpočinete, dobré štědrovečerní jídlo a kapra bez kostí ;) :)

Sama bych Vám chtěla darovat Vánoční dárek v podobě další, nové povídky, tentokrát o Jorfeovi a Talovi, i když zatím pouze první část... další se snad brzy objeví, a pokud to čas dovolí, ráda bych zveřejnila Silvestrovský speciál :) no... uvidíme!

Ale nyní už jen krásné Vánoce a příjemné počteníčko :)


S láskou Vaše
V. Montevecchi


Opuštěný, čast I.



Byl zimní sluneční den. Nebe bylo zatažené sněhovými mraky a studená bríza donášela od pobřeží zpěv ptáků. Kolem boku lodi se tvořila bělostná pěna, jako krajka nevěsty, a loď se zvesela pohupovala na malých vlnkách.
Na palubě byl klid a pořádek, ale obojí bylo rušeno zvědavými racky, kteří slétávali k palubě či mořské hladině za pozůstatky ryb, kterých se rybáři zbavovali. Teto děj ovlivňoval i to, že se lodí nesl zápach rybiny a odsouval do pozadí vůni nesoucí se od pobřeží. Pokud nebyli však rackové příliš dotěrní, nechali je námořníci na pokoji - a proč se také rozčilovat? Konečně se vraceli domů!
Devatenáctiletý Jorfeus stál opřen o lodní zábradlí a spokojeně si prohlédl palubu o jejíž čistotu se sám zasloužil. Nepatřil mezi ty lidi z vyšší společnosti, kteří by si zoufali, kdyby se dostali na místo nižší, než jaké jim jejich postavení dovoluje. Byl nesmírně vděčný za místo plavčíka, kterého se mu dostalo a pilně se snažil vykonávat všechny zadané práce. Bylo pro něj nejdůležitější to, že byl na moři!
S rozdílnými pocity zvedl zrak k přibližujícímu se pobřeží. Na jednu stranu se těšil domů, stejně jako každý jiný námořník na lodi odloučený od rodiny tři měsíce, ale na druhou stranu, oproti jiným se na jeho návrat těšilo snad jen služebnictvo.
"Chlapi ještě nejsme v přístavu, tak hněte sebou!" houkl na skupinku poflakujících se mužů lodní první důstojník. "A několik mužů do plachtoví! Za chvíli zakotvíme!"
Pevnina, povzdychl si mladík a přitiskl si těsněji k tělu nepromokavý plášť a raději se vytratil do podpalubí, kde by mohl být spíše k užitku.


"Další!" ozval se palubou povel, aby se muži tísnící se v řadě o trochu posunuli, přičemž posádka velice ochotně postupovala vpřed - vždyť šlo přece o jejich plat! A přestože se muži těšili na své rodiny, snoubenky či pozemské neřesti, při přiblížení k domýšlivému zástupci zprostředkovatelů lodi a vyplácejícího posádce rentu, se muži kabonili a snažily se vypadat vyšší a silnější, aby vyvrátili mužův arogantní postoj. Jorfeus si přes záda svých spoluplavců prohlížel toho povýšeného muže.
Delší vlasy, ač již věkem prořídlé, pečlivě svázané za krkem černou páskou a honosný černý kabát svědčily o muži z lepší společnosti.
Ale barbarského chování, projelo mladíkovi hlavou, když sledoval s jakou nechutí muž odevzdává námořníkům poctivě vydělaný plat.
"Další!" zavelel jako už tolikrát muž a konečně se ke stolu dostal i Jorfeus. Muž si jej krátkým, pichlavým pohledem přes kulaté brýle na špičce nosu prohlédl a sjel se znuděným pohledem k listinám před sebou. "Jméno!"
"Matt Erwin." odvětil mladík bez zaváhání.
"Hodnost."
"Plavčík vašnosti."
"Plavčík." uchichtl se suše muž. "To si víc dokonce vydělaj i lodní krysy!"
"Když vám na tom tolik sejde vašnosti, přihoděj něco k dobru." odvětil Jorfeus s ledovým klidem a s kamennou tváří sledoval, jak mužíkovi se do tváří hrne zlobná červeň, když se muži za mladíkovými zády pobaveně rozesmáli a doprovázeli jej dalšími trefnými poznámkami na písařův účet.
"Tři sta padesát leddogů!" zavrčel popuzeně muž, vrazil mladíkovi do rukou měšec s odsypanou částkou a zlostně jej probodl pohledem. "Další!" zařval palubou muž silněji než před tím, ale na mladíka to nijak nezapůsobilo. Klidně muži pokynul hlavou a spokojeně se odsunul stranou.
"Pěkně jsi mu to natřel." ozval se vedle Jorfea pobavený hlas, když chtěl právě vyjít po nákladovém můstku na molo.
"Nechtěl jsem nikoho vurazit, kapitáne Ifery, o tom vás vujišťuju." spustil mladík nářečím, kterému se přiučil z ulice a lodního života, aby zapadl do obyčejného, chudinského prostředí.
"Mě osobně jsi vůbec neurazil," odvětil kapitán s úsměvem, "ale tomu chlápkovi jsi alespoň na chvíli zavřel hubu." s tím zajel pobaveným pohledem k mužíkovi za stolem, ale poté se opět vrátil k Jorfeovi. "Co hodláš s těmi penězi dělat?" otázal se muž s potutelným úšklebkem. "Utratíš je za chlast nebo snad rozkoš..."
"Pokusím z nich vyžít kapitáne." zarazil muže klidně mladík. "Za zbytek si snad někdy pořídím nějakej dobrej bejvák."
"Votrava být stále pod dozorem matky, není-liž pravda?"
"Pouze otce kapitáne. Matku nemám." odvětil Jorfeus sklesle a kapitán si rozpačitě odkašlal.
"V tom případě, užij si těch peněz jak je libo." vydrmolil ze sebe kapitán, načež Jorfeus pokývl hlavou a vyšel po můstku do doků. "A Erwine!" zavolal za mladíkem muž. "Za šest týdnů tě očekávám na palubě!"
"Jistě kapitáne!" přikývl potěšeně Jorfeus. "Zatím sbohem!" S tím mladík zmizel v davu města.


Návštěva mistra Igiase dopadla jako pokaždé velmi dobře. Mistr se zvědavostí naslouchal vyprávění svého bývalého učně a někdy pokládal mladíkovi velké množství otázek. Někdy se však stalo, že se muž otázal jen párkrát, snad jakoby jen ve slušnosti, až jej mladík podezíral, že jej jeho vyprávění nudí. A jako tolikrát mu muž po ukončení vyprávění nabídl nocleh ve svém domě, které však musil mladík odmítnout. Ač se domů vůbec netěšil, pokud chtěl uchovat zdání o návštěvě smyšleného přítele z Culletu, musel se domů dostat co nejdříve, a především se cestou musel zastavit v hospůdce mezi Zorgií a Wahalem, kde měl zanechané u hostinského své oblečení. Proto nemeškal ani chvíli, v městských stájích Zorgie si vyzvedl svého koně a pustil se cestou k Wahalu.
Jediným místem, kde musel zpomalit byla městská brána a cesta vedoucí do Zorgie, která byla přecpaná kupci a jejich vozy, neboť jak si mladík uvědomil, se za několik dní měly uskutečnit velké trhy!
Kéž bych se mohl trhů zúčastnit, povzdychl si mladík, i když s jistotou věděl, že nebude moct. Nadcházejících šest týdnů bude muset poslouchat otce na slovo, do doby, než opět vypluje na moře. A pro několik nadcházejících dní mu otec zajisté již našel nějakou právní či obchodní práci. Při uvědomění směru svých myšlenek se mladík zatřásl a myšlenky odehnal tím, že se raději soustředil na klouzající rozbředlou cestu, kde se hlína mísila s roztávajícím sněhem.
Všude kolem cesty byly rozlehlá pole, která byla kvůli zimě opuštěná. Jen několik málo srnek Jorfeus z koňského hřbetu spatřil. Pochmurnou cestu domů mu ale alespoň zpříjemňovali zpěvaví ptáčci, kteří mu poletovali nad hlavou či v korunách lesních stromů. S pochodem slunce po obloze zpěv ptáků začal utichat, a v té době konečně Jorfeus přešel s koněm přes dřevěný most, který spojoval břehy řeky Rejer. Na druhém břehu mladík koně zastavil a zesedlal. Byl již blízko krčmy, a i když mu byla zima, nehodlal kvůli svému pohodlí a spěchu koně uhnat, proto jej nechal napít vody a požrat něco z trávy, která se u břehu řeky vyskytovala.
Zatímco se kůň napájel, vyňal ze své jezdecké brašny jídlo, které mu přichystala oblíbená kuchařka mistra Igiase. S jídlem usedl na kámen na břehu řeky nedaleko pasoucího se koně.
Téměř okamžitě se myšlenkami ocitl u svého otce. Jak se má po návratu domů tvářit? Co si vymyslí o smyšleném příteli? Nepřehlédl snad otec jeho lži? A co když ano? Bude se moct vrátit na moře?
Z přemýšlení nad otázkami, na které však neznal odpovědi, jej vytrhlo tiché, varovné zafrkání koně. Jeho smysly zbystřily a v okamžiku byl na nohou a rozhlížel se po případných banditech, jenž se v tomto kraji často vyskytovali, i když mu hlavou proletělo, že bandité, co by zaútočili na osamělého mladého chlapce v prostých šatech a jen s koněm, by museli být opravdu bídně. Popřípadě by naň zaútočili snad jen kvůli tomu koni.
Avšak nikoho nespatřil. Okolí bylo, až na něj a koně, pusto prázdné, přesto kůň neklidně přešlapoval z nohy na nohu. Jorfeus se tedy soustředil na východní směr, odkud vítr vál a teprve po chvíli pochopil svou chybu. Předtím se soustředil na vysoké objekty, ale to co spatřil, bylo pravým opakem.
Na protějším břehu se potulovalo malé štěně. Na na nejistých tlapkách se sunulo ke břehu řeky a jeho zlatavá srst kontrastovala s bělostným sněhem, do kterého mrně zapadalo. Jorfeus odhadoval, že štěně není vysoké ani po jeho kolena- a že se jedná o psa, jak mu to štěně samo dokázalo.
S čumákem přilepeným k zemi se prodíral měkkým sněhem, přičemž s každým krokem do něj zapadalo. Vyčerpaně se po pár krocích zastavovalo, čehož využilo k prozkoumání místa a následného označkování, teprve poté pokračoval dál. Když ze zasněženého kopečku nakonec sešel na bahnitý břeh řeky, po prvním kroku do bahna překvapeně odskočilo, a než udělalo opět váhavý krok dopředu, řádně místo čumákem prozkoumalo.
Jorfeus s pobavením sledoval štěněčí počínání. Díky proti vánku si pes doposud mladíka nepovšiml, a tak pokračoval ve svém průzkumu. Užasle sledoval své stopy zůstávající v bahně a očichával je snad v domnění, že jej sleduje jiný pes. Po nějaké chvíli se dostal k vodě a opatrně do ní vyčerpaně strčil čumák a ještě opatrněji ji zkusil. Voda byla ledová, avšak žízeň nakonec štěně dohnala, aby pilo po velkých doušcích.
Jorfeus jej zamyšleně sledoval a zdálo se, že i jeho kůň je na tom stejně, neboť přestal frkat a jen uchem kmital po zvucích psího pití, zatímco se pásl. Pes pil jako divý a vůbec se nezajímal o své okolí, proto si nevšiml plavající ropuchy po hladině, teprve až když vyskočila z vody těsně vedle něj. Štěně s překvapeným kňučením uskočilo do boku a s ocasem staženým mezi nohy dělalo několik koleček. Mladík to nevydržel a psímu počínání se musel smát. Štěně najednou strnulo a otočilo se za smíchem. Teprve nyní si pozorovatele všimlo. Na chvíli se ani jeden z nich nepohnul. Pes zaraženě stál a nevěděl zda bude čelit nebezpečí či nikoli a mladík nevěděl, co má dělat. Po chvíli se však štěně váhavě otočilo a chtělo odejít, když se na krátké zapískání zastavilo a otočilo se po mladíkovi, který se svým nedojedeným jídlem stavěl na nohy. Štěně jej ostražitě sledovalo, když vstupoval mladík na most a několika kroky jej přešel, až stál na stejném břehu se psem. Ticho přerušilo další krátké zapísknutí.
"Pojď sem, neboj se. Neublížím ti." volal na strnulého psa Jorfeus, ale ten se ani nepohl. "Pojď, neboj se." zkoušel to mladík znova. "Jsem tvůj přítel." pronášel uklidňujícím hlasem, ale štěně se jen natočilo bokem k němu.
U Sitotutta, ten je ale vychrtlý! Zhrozil se mladík, když si všiml zbídačeného zjevu psa a uvědomil si svou chybu. Opět pískl na psa, aby přilákal jeho pozornost.
"Nemáš hlad kamaráde?" otázal se a odlomil kus ze svého chlebu a natáhl ruku. "Tak pojď, nestyď se." vybídl jej, avšak kromě toho, že se štěně natočilo a zvědavě sledovalo mladíkovu ruku, nijak jinak nereagoval. "Tak tedy..." povzdychl si mladík a hodil kousek chleba ke psu. "No tak, vem si ho." vybídl štěně, které se však ani nehnulo. Jorfeus se rozhodl čekat. Pes stál a prohlížel si ten podivný kousek před sebou a chvíli to vypadalo, že se otočí a uteče, ale nakonec štěněcí zvědavost zvítězila a on se opatrně přikradl ke chlebu.
Mladík opět málem vyprskl smíchy, když se pes s opatrností sehnul nad ležícím kouskem a nechápavě natočil hlavu na stranu. Místo toho však mladík raději zůstal zticha do té doby, než si štěně podivnou věc neočenichalo a přeci jen nakonec chleba nespolklo. "Já ti to říkal." pokrčil mladík rameny, když se pes oblízl a hladově na něj pohlédl. "Tady máš." s tím hodil opět před něj další kousek, který však tentokrát pes rychle hladově spolkl. "No vidíš, jak ti to jde." usmíval se Jorfeus a házel další kousky chlebu, ale tak, aby byly stále blíže k němu, takže se štěně k němu přibližovalo. Když však štěně bylo od mladíka na dvacet kroků daleko, Jorfeovi došel chléb. Na krátký okamžik si se psem vyměnil pohled, než dostal nápad.
"Počkej tu." nařídil štěněti, aniž by věděl zda poslechne, a tak s obavami, že pes uteče, začal pozpátku couvat přes most ke koni a brašně s jídlem, ale když se dostal k nim, musel se přeci jen otočit. Když nakonec našel to, co hledal, otočil se nazpět, aby se vrátil přes most, ale překvapeně zůstal stát. Štěně stálo na okraji mostu stejného břehu.
"No, to jsou pokroky." zamumlal si mladík pro sebe s úsměvem a s kusem masa v ruce poklekl. Tentokrát pes rychle zachytil vůni sušeného plátku masa a přejel pohledem z mladíkovi natažené ruky do jeho očí, jakoby v bezeslovném pobídnutí. Na to se však mladík pouze usmál.
"Kdepak. Pokud to maso chceš, tak si ho musíš vzít." Jakoby mu pes rozuměl, nesouhlasnš sebou škubl a podezíravě jej sledoval. "Ale no tak." usmál se Jorfeus. "Já ti nic neudělám." přesto se retriever ani nehnul, jen hladově zíral na kousek masa. "No tak kamaráde, vem si to." vybídl jej mladík. Štěně váhalo a stálo jako zkamenělé, a když už Jorfeus přeci jen ztrácel víru, že by se něco mohlo na tom změnit, štěně udělalo váhavý krok dopředu. Jorfeus se pro sebe spokojeně usmál a napadlo jej, že by se třeba znovu pokusil štěně pobídnout, tento nápad však rychle zavrhl a jen tiše vyčkával, což přineslo kýžené ovoce. Pes, aniž by z něj spustilo zrak, se velice opatrně pomalým krokem přibližoval k mladíkovi. Nakonec poslední krok překonal nejpomaleji a natažení hlavy tak, aby na maso dosáhl, trvalo ještě déle. Konečně však Jorfeus na prstech pocítil teplý dech a na to rychlostí, jako mávnutím kouzelného proutku, maso zmizelo.
"Tak vidím, že ti chutná." usmál se mladík, když se pes oblízl. "Dal by sis ještě?" a když štěně nechápavě natočilo hlavu do boku, Jorfeus mu s tichým zasmáním nabídl další kus masa, které štěně již s menšími rozpaky sebralo. A s každou další nabízenou porcí bylo štěně klidnější a již se nebálo k mladíkovi přiblížit, a když bylo od něj daleko na pouhý jeden krok, Jorfeus si štěně opatrně pohladil, načež pes zareagoval zpytavým pozvednutím hlavy, ale na to se mu rozmital radostí ocásek ze strany na stranu a spolkl poslední sousta masa.
"Tys měl tedy hlad." usmál se pobaveně mladík, když si uvědomil, kolik toho štěně vlastně snědlo a úsměv se mu ještě více rozšířil, když si mrně sedlo před ním a těkalo pohledem z brašen na koni na něj. "To byly mé poslední zásoby jídla, více nemám." oznámil mu mladík a hlavou mu proletělo, co je to za lidi, když vyhodí z domu tak malé štěně, v takové zimě, vstříc jisté smrti. "Nemáš žízeň?" otázal se mladík psa a přešel kolem něj k samému okraji břehu a s potěšením zjistil, že jej štěně následuje. Na okamžik ponořil ruce do vody, vytvořil z nich mističku, a když je vytáhl, strčil improvizovanou misku štěněti pod nos. "Napij se." vybídl jej. "Kvůli té žábě ses určitě moc nenapil."
Štěně si nechápavě očichávalo mladíkovi natažené ruce, zatímco zespodu odkapávala voda, ale když se retriever dotkl čumákem hladiny, dal se s chutí do pití. Kvůli velké psí žízni musel mladík ještě několikrát nabrat vody do ruk, dokud se štěně od něj neodvrátilo a nevydalo se na průzkum ke koni.
Teprve při pohledu na svého koně si mladík uvědomil, jak moc se mezitím setmělo. Musí se okamžitě vydat do hostince. Ale co se štěnětem? V odpověď nacházel pouze jedno řešení.
"Tak co mrně? Co bys řekl na to, že pojedeš se mnou?" otázal se mladík, zatímco se vrátil ke koni, a jako v odpověď se k němu štěně s radostným vrtěním ocáskem přiblížilo a olízlo mu ruku. "Beru to jako souhlas." usmál se mladík. S tím zvedl štěně do náruče, což bylo lehčí než si myslel, a společně s ním se vyhoupl do sedla. Avšak jízda se psem v klíně by byla obtížná, jak si mladík záhy uvědomil, ale naštěstí jeho potíž vyřešila dvojitá brašna přehozená přes sedlo. Štěně uložil do jedné z prázdných kapes tak, aby jej měl před sebou a na očích. "Alespoň ti nebude zima a třeba si i trochu pospíš." pohladil mladík štěně po hlavě, a i když se štěně ze začátku nervózně ošívalo a pokoušelo se z kapsy vyskočit, ač bezúspěšně, když přivyklo na opakující se koňské pohyby, nakonec klidně usnulo.

Pokračování příště... :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Majkelina Majkelina | Web | 24. prosince 2012 v 13:56 | Reagovat

Ahojky :)
Moc povedená povídka. Tal vypadá roztomile. Nedivím se, že je tak věrný svému pánovi. :D Už se těším na další část.
Majkelina :)

2 Tereza Tereza | 9. února 2013 v 17:32 | Reagovat

Ahoj :)
Moc pěkná povídka. A líbí se mi, jak Tal z nedůvěřivosti pomalu přechází v přátelství :) Je to taková milá a pohodová povídka. A samozdřejmě skvělá, jako vždy ;) :D

3 valentina-montevecchi valentina-montevecchi | E-mail | Web | 9. února 2013 v 18:43 | Reagovat

Děkuji moooc :) Jsem ráda, že se líbí :) Snažila jsem se o zachycení nesilnějších charakterů obou, tak doufám, že se mi to povedlo ;) :)

4 Tereza Tereza | 9. února 2013 v 19:05 | Reagovat

[3]: Povedlo ? Vystihla jsi to úžasně a mě se to moc dobře četlo ;)

5 valentina-montevecchi valentina-montevecchi | E-mail | Web | 9. února 2013 v 19:23 | Reagovat

[4]: Tak to jsem ráda :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama