Vysněné dítě (část I.)

29. dubna 2013 v 18:26 | V.Montevecchi |  Povídky
Ahojka lidičky!

Tak se mi konečně povedlo dopsat další povídku - tentokrát o
dětství Johna. Chtěla bych dál pokračovat v této povídce, ale nevím, kolik mohu prozradit, abych nevyzradila moc z druhého dílu :D Ale budu se snažit dát ještě něco dohromady. A pokud se mi to nepovede, začnu s povídkou "jak se přátelé setkali". Během textu si můžete všimnout menších ilustrací, co jsem dělala jen tak od ruky, během pár minut, takže kvalita nic moc :D Ale narazíte také na jeden 3D obrázek. Ten vznikl během dnešního dne, kdy testuji nový program právě na 3D postavy. Chvílemi jsem myslela, že ten PC rozbiju :D Nakonec jsem musela improvizovat... však uvidíte :) ;)

Doufám, že se povídka bude líbit!
S láskou Vaše V. Montevecchi

Vysněné dítě - část I.


Nad krajem vládlo ticho. Holé koruny stromů se vzpínaly k zamračené obloze, zatímco jejich kmeny se ztrácely v mlze. Příroda se ještě neprobudila ze zimního spánku a les byl, krom občasné skřehotání krkavců, tichý a pustý. Z lesní mlhy se vynořil jezdec. Čerstvě napadený sníh tlumil kroky jeho koně.
Dlouhý černý kabát halil jezdcův trup, zbytek volně vál kolem jeho těla. Černé rukavice chránily majitelovy ruce držící opratě. Snad každého, kdo věří v nadpřirozené jevy, by v onom jezdci viděl přízrak, nebýti však dvou věcí: grošovaného koně a malého tělíčka, schovaného v sedle před jezdcem a z větší části zakrytého pláštěm.
"Neboj se." přerušil ticho jezdec šeptem. "Za chvíli tam budeme." žádná odpověď, jen silnější stisk kabátu. A tak klusali v tichosti dál. Konečně se ocitli na samém okraji lesa. Jezdec na okamžik zastavil a rozhlížel se. Stáli na kopci a pod nimi se rozprostírala malá přímořská vesnička obklopená rozsáhlými zasněženými poli. Byli u cíle. S těžkým srdcem dal jezdec koni příkaz do cvalu a mezitím cestou uvažoval, proč zrovna on musel dostat ten nejhorší úkol.
Mezitím co přemýšlel, vjeli krokem do vesnice. Den se pomalu krátil a slunce zapadalo za střechy domů. Občas se v nějakém okně zatřepotal plamínek svíčky. Jen pár lidí se potulovalo v úzkých uličkách a ti, co spatřili jezdce, se stáhli do ústraní a obezřetně jej sledovali, což tajemného návštěvníka vůbec neudivovalo. Snad celá země již slyšela o pirátských nájezdech právě na tuto vesnici, které se odehrály sotva před týdnem, a proto se nedivil podezíravosti místních vůči cizincům. Když se díval z kopce na okraji lesa, viděl děly zbořené domy a některé i zničené rozsáhlým požárem. Většina obyvatel Alnandrie si kladla otázku, proč piráti neútočili na nedalekou Zorgii - jediným možným vysvětlením byla vysoká zabezpečenost přístavního města. Proto piráti zaútočili na Harm a další vesnice. Král, na popud útoků pirátů, nechal vyslat své nejlepší lodě a vojáky, aby na napadající vesnice dávali pozor a veřejně vyhlásil hon na piráty.
Jezdec opět zastavil svého koně na malém vesnickém náměstí s kašnou a rozhlížel se kolem sebe. Netušil kam dál. Podle svého mínění se nacházel v nejpostiženější části vesnice. Na těchto místech byly některé budovy nadobro vypáleny či zbortěné lodními děly a sutiny blokovaly některé ulice. "A to vše jen pro pár zásob." zabručel si muž pod nosem, avšak jeho pozornosti si vyžádal muž, který se vynořil z jedné z průchodných ulic. Pobídl koně k vesničanovi. "Hej, dobrý muži!" zavolal jezdec na chodce, který se okamžitě zarazil na místě a pozorně si přibližující osobu na koni prohlédl. "Mohl by jste mi poradit, kde najdu dům farmáře Klit... Klitmontta?"
"Klitmonttovi bydlí na východní straně vesnice."
"A jak..." avšak než stačil cizinec otázku položit, muž se otočil a zmizel do tmavé ulice. "Vypadá to, že si cestu musíme najít sami." prohodil polohlasně jezdec a vyjel k průchodné ulici směrem na východní stranu osady. Postupně projížděl kolem dalších zničených domů a párkrát musel odbočit z cesty, aby objel neprůchodnou překážku, a na ulici se napojil po několika dalších odbočkách. Tak se dostali na samotný okraj vesnice. Zde byly domy nepravidelně rozmístěny a jezdec téměř upadal do bezradnosti, když spatřil v mlze samostatně stojící dům s chlévem, ke kterému vedla úzká cestička mezi poli. "Pokud tam nežijí ti, které hledáme, alespoň nám poradí... snad." projelo jezdci hlavou a v doufání se rozjel k domu. Vnitru se mu plašily pocity. V jedné chvíli by koně nejraději otočil a ujížděl pryč, daleko od svého poslání, ale to by přišel o práci. A kdy by v dnešních časech našel tak dobře placené místo? Se smutkem na duši konečně zastavil před domem. Pohledem sklouzl na sedlo před sebou a pohledem se střetl s oceánově hlubokýma očima. Muž se chystal promluvit, ale slova mu umrzla na rtech. S povzdechem pohladil maličkou tvářičku, odepnul si plášť, do kterého tělíčko zabalil a sesedl z koně. "Chvilinku počkej." pronesl k sedící postavičce v sedle. S tím se otočil a vyšel k domu.
Velkou světnici osvětlovala lampa zavěšená na stropním trámu. V kamnech se topilo, a proto byla místnost příjemně teplá. Navápněné stěny zdobily police s malovaným nádobím či obrázky v dřevěných rámech. V koutě stála ebenová truhlice a uprostřed místnosti stůl s lavicí a několika židlemi. Na jedné ze židlí seděl muž, kterému mohl být kolem pětatřiceti lety, a pletl koš z rákosí. Nedaleko něj seděla o pár let mladší žena s dlouhými ebenovými vlasy pod bílou čapkou a zašívala roztržené kalhoty. Pár pracoval v tichosti a soustředil se na práci, když náhle žena od své práce pozvedla hlavu a zaposlouchala se. Muži ten pohyb neunikl a zpytavě na ženu pohlédl.
"Zlato, stalo se něco?" otázal se a při pohledu na svou krásnou ženu se mu pod hnědým knírkem objevil milující úsměv, avšak žena si jej pro tentokrát nevšímala.
"Slyšel jsi to Edde?" otázala se líbezným hláskem. Muž zvážněl.
"Co?"
"Zdálo se mi, že jsem zaslechla koně. Zavřel jsi dobře stodolu?"
"Vždyť mě znáš." usmál se vřele Edd. "Petlici jsem dvakrát kontroloval." na to se ozvalo zabouchání na dveře. "No, vypadá to, že máme hosta." prohodil po krátkém tichu muž.
"Kdo to jen v tuto dobu může být?" podivila se žena. To už ale Edd odložil práci stranou, vstal a se svícnem, který jim na stole svítil na práci, vyšel ze světnice ke dveřím. V předsíni odložil svícen na malou lavičku a oddělal velikou petlici ze dveří. Když dveře otevřel, zimou mu projela husí kůže po celém těle, avšak jeho pozornost si získala vysoká postava muže stojícího na prahu domu zabaleného pouze do tmavého kabátu, dlouhých rukavic, vysokých bot a odraného klobouku.
"Vy jste pan Klitmontt?" otázal se cizinec než se muž vzpamatoval.
"Ano." přikývl po krátkém zaváhání farmář. "A vy jste?" otázal se, když se naplno vzpamatoval, ale to už se k němu cizinec otočil zády, přešel ke svému koni a něco zabaleného v černém, dlouhém plášti zvedl ze sedla, a poté ještě něco vytáhl ze sedlové brašny. Teprve pak se vrátil se svým nákladem ke dveřím domu.
"Myslím, že pro vás něco mám."
"Co to..."
"Vždyť to je dítě!" vydechla užaslá žena, která se objevila svému muži za zády, a zírala na sotva čtyřletého chlapce, kterého muž postavil na zem. "Jestli hledáte s dítětem nocleh u nás je místa dost." ujala se žena slova, ale když jejímu muži jezdec věnoval smutný a vážný pohled, bylo jí jasné, že o to mu nejde. "Musíš být celý promrzlý maličký! Nechtěl by ses zahřát u kamen?" oslovila laskavě žena chlapce. Dítě se ani nehnulo.
"Jen běž." vybídl ho jezdec a hoch na něj pohlédl. V očích se mu míhal smutek s pochybami, ale nakonec s nervózním žmouláním jednoho okraje košile uchopil ženinu nabízenou ruku a následoval ji do zahřáté místnosti.
"Pojď, posaď se zde maličký." pobídla jej žena, když za nimi zavřela dveře a nechala svého muže s cizincem osamotě. Chlapec poslušně usedl na nabízené místo na lavici u kamen. Žena s bolestí v srdci pozorovala to maličké sedící stvoření, jež se rozhlíželo po místnosti a překvapeně si prohlížela chlapcovi rusé vlasy, jenž v záblesku lampy zářili oranžově, a i když byly pro lidi Alnandrie opravdu neobvyklé, neděsili ji. Když nakonec jeho pohled doputoval až k ní, spatřila v jeho hlubokých modrých očích stejně hlubokou bolest, která ji zasáhla, jako by byla její vlastní a zaraženě stála ještě chvíli na místě, i když hoch stočil svou mlčenlivou pozornost opět k neznámé místnosti. Po krátkém zaváhání pomalu k chlapci přistoupila a usedla vedle něj na lavici.
"Jakpak se jmenuješ?" otázala se vlídně, ale odpovědí ji bylo ticho. "Máš hlad?" Tentokrát chlapec váhavě přikývl. "Něco ti nachystám." usmála se naň a přešla ke kamnové plotně, kde byl hrnec s ještě teplou polévkou. Polévku nalila do dřevěné misky a do druhé ruky zvedla dřevěnou lžíci. "Pojď. Mám pro tebe moc dobrou polévku. Ta tě zajisté zahřeje." vybídla chlapce s úsměvem a vedla jej ke stolu, kde předtím zašívala kalhoty. Chlapec se tiše posadil na lavici, svlékl ze sebe malinký kabátek, který odložil stranou a pustil se do nabídnutého jídla. Žena usedla na židli vedle něj a zahloubaně jej pozorovala, když se otevřeli do světnice dveře.
"Chutná ti?" otázala se hocha, jenž s pohledem zabodnutým v polévce přikývl. Teprve poté se zvedla a přešla k zamyšleně stojícímu manželovi, jenž v ruce držel tlumok.
"Je to tak, jak si myslím Edde?" otázala se šeptem žena, když přistoupila k manželovi.
"Ano. Bohužel ano, Milian." šeptl stejně potichu farmář a pohledy obou se přesunuli k chlapci. "Pochází z nějaké rodiny vyšší třídy."
"Ano, všimla jsem si." přikývla žena a pohledem sjela po chlapcově oblečení, které prozrazovalo jeho původ. "Proč se ho zbavují? Zemřeli mu snad rodiče? Nemá jiné příbuzné?"
"Ten muž říkal, že chlapci zemřela matka a otec se z nějakého neznámého důvodu rozhodl dát ho pryč. Tak se prý nějak doslechl o nás."
"Ale to je strašné! Jak se někdo může zřeknout dítěte?! A tak malého! A proč ho dal zrovna nám, do vesnice, kde nyní hrozí nájezdy pirátů a..."
"Mimi, já to všechno vím." zarazil svou ženu láskyplně farmář. "Nevím proč se ten člověk chlapce zbavil, ale měli bychom býti za to rádi. Vždy jsme chtěli děti, a když nemůžeme mít vlastní, nebesa se nad námi smilovala a poslala nám tohoto chlapečka. A pokud nám to bohové dovolí, vychováme ho se vší láskou." s tím se jejich pohledy opět stočili k chlapci za stolem, který je však tentokrát pozoroval.
Žena, již bolel u srdce nešťastný chlapcův osud, věděla, že má manžel pravdu a už teď si hoch získal její lásku. Sama sobě slíbila, že se chlapci bude ze všech sil nahradit matku a zajistit mu krásný domov. S úsměvem, jak ji jen dovolovala bolest v srdci, vykročila ke stolu.
"Chutnalo ti?" otázala se chlapce vlídně a ten přikývl. "A máš ještě hlad?" tentokrát chlapec hlavou zavrtěl.
"Jakpak se jmenuješ?" otázal se muž, který ženu o pár kroků následoval a usadil se na židli naproti chlapci. Hoch otevřel pusu, snad v odpovědi, ale bez hlásky ji opět zavřel a jen muže sledoval. "Neboj se." konejšil ho Edd. "Tady se ti nic nestane. Pověz nám své jméno." hoch se však ani nepohnul. Manželé si vyměnili pohledy.
"Ale přece na tebe maličký nemůžeme volat bez jména. Zajisté máš pěkné jméno." usmála se Mimi na dítě, to však zavrtělo hlavou. "Ale jistě že máš." odporovala vlídně, ale hoch opět zavrtěl hlavou. Farmářka chtěla dále protestovat, ale muž ji položil dlaň na ruku.
"Mimi, myslím, že ten chlapec má na mysli něco jiného." zašeptal tiše Edd a obrátil se k dítěti. "Máš jméno chlapče?" na okamžik se nikdo nehnul a chlapci přelétl podivný stín v očích, ale než si jej stačili Edd s Mimi všimnout, hoch rozhodně zavrtěl hlavou. Manželé na chvíli zůstali zaraženě sedět. Jako první se vzpamatoval Edd. "Máš nějaké jméno?" Hoch rozhodně zavrtěl hlavou.
"Ať nás Sitotutt chrání! Ty nemáš jméno maličký?!" žasla žena a potvrzením jejích slov bylo další zavrtění hlavou. Mimi se s otázkou v očích otočila na manžela. Ten na chvíli zůstal potichu, ale nakonec se mu po tváři rozlil povzbuzující úsměv. "Tak mu zkrátka dáme jméno my!"
"Souhlasíš maličký?" otázala se dítěte Mimi. Hoch přikývl jako již tolikrát, aniž by se mu pohnul jediný sval na tváři.
"Tak teď už jen vymyslet jméno." usmál se přívětivě Edd. "Co takhle Charles?"
"To ne. Takové jméno se nehodí k tak hezkému chlapci." odvětila žena něžně.
"A co Keith nebo Ryan?"
"Ani jedno miláčku." hlesla opět Mimi a muž se zamyslel. V místnosti se rozhostilo ticho, které nakonec přerušila žena.
"Edde a co jméno tvého drahého otce? Učinil tolik dobrých věcí!"
"To je skvělý nápad." usmál se Edd a oba se otočili k chlapci.
"Co by jsi říkal na jméno John?" chlapec se na okamžik ani nehnul, ale nakonec přikývl.
"Takže se ti to jméno líbí?" tentokrát hoch přikývl bez váhání.
"Tak tedy... Johne, je ti zima?" chlapec zavrtěl hlavou, ale než se muž stihl zeptat na další věc, hošík unaveně zívl.
"U Klistédy! To jsme ale lidé bláhoví!" zhrozila se žena. "Vždyť tomu maličkému se již klíží víčka."
"Tak jej dáme do postýlky, co Johne?" hoch váhavě přikývl. Na to žena vstala od stolu a vydala se k truhle v níž se jala přehrabovat. Zatímco Mimi prohledávala truhlici, malý John vyskočil od stolu a prošel kolem sedícího Edda velice opatrně a v dostatečné vzdálenosti, a bez toho aniž by muže spustil z očí. Edd hošíkovo počínání sledoval. Mezitím John přistoupil ke svému vaku, který farmář položil na lavici u pece, a něco hledal. Netrvalo dlouho a chlapec se narovnal s bílou, bavlněnou látkou v rukou. Eddovi po krátkém zaváhání došlo, že to je noční úbor. Mužovi oči se střetli s chlapcovými, které se naň upírali.
"Ty máš pěknou košilku. Jestli chceš, tak si ji obleč." John se však ani nehnul, jen pohledem přeletěl k Mimi, která už mezitím našla to, co hledala a nyní třídila kupku dek. Konečně Eddovi došlo, o co chlapci jde a přistoupil k němu. "Neboj se, Mimi se nebude dívat." usmál se naň farmář, ale když se k chlapci přiblížil na dosah napřažení paže, hoch ucouvl, aby zachoval mezi nimi vzdálenost. Už zase, pomyslil si Edd a vnitro mu sevřel podivný pocit, ale nedal na sobě nic znát, jen se konejšivě pousmál.
"Chceš se tedy převléci?" hoch přikývl. "Tady?" odpovědí bylo zavrtění hlavy. "Můžeš se tedy převléci v našem pokoji, ale tady je tepleji." rozmlouval mu Edd, na to však John opět zavrtěl hlavou, otočil se a natahoval se po klice dveří. U těch však byl farmář rychleji a kliky se dotkl dříve než hoch. John sebou trhl úlekem a s očekáváním pohlédl na muže, jakoby čekal výprask. Při pohledu do těch malých, strachem naplněných očí, přeběhl Eddovi mráz po zádech, neboť v nich viděl i odhodlanost dívat se trestu do tváře. Statečnost, projelo mu hlavou. Otevřel dveře a ustoupil o krok dozadu.
"Až po vás mladý pane." usmál se na vyčkávajícího chlapce. John se překvapením na chvíli ani nepohnul, až když jej Edd vybídl rukou a úsměvem, společně opustili místnost. Prošli studenou chodbou a zastavili se u dalších dveří. Edd je opět otevřel. "Tak tady je náš pokoj." vysvětlil chlapci, který pomalu do něj vstoupil. "Chceš pomoci?" na to chlapec zavrtěl hlavou a zavřel za sebou dveře. Edd čekal na chodbě a vrtalo mu hlavou chlapcovo podivné chování. Po chvíli se hoch objevil převlečen ve dveřích a s hromádkou šatu v rukou. Společně s farmářem se opět vrátili do velké světnice.
"Mimi?" hlesl Edd, když ženu neviděl za stolem či u truhlice.
"Ano? Tady jsem." nesla se k nim odpověď. Farmář s chlapcem zahnuli za roh pece a spatřili Mimi, jak upravuje místo na peci.
"Už jsme se stihli převléci." usmál se Edd na ženu a poukázal na převlečeného chlapce.
"A já jsem stihla nachystat místečko, kde můžeš Johne spinkat." odvětila žena a ustoupila bokem, aby si hoch mohl vyskočit na lavičku, ale když viděla, že na pec sám stejně nevyskočí, zvedla jej. "Já vím, není to nic moc, ale zítra to bude lepší." ujišťovala chlapce, když se uvelebil nejlépe, jak to jen šlo, na peci a přikryl se zalátovanou přikrývkou, jenž byla z těch, co Mimi našla, nejteplejší.
Hoch se zabořil do polštáře vycpaného husím peřím a deku si přitáhl těsně pod bradu.
"A co by jsi řekl na malého kamaráda?" usmála se opět žena a podala chlapci zašlého, plyšového medvídka s natrženým uchem. "Mohl by s tebou sdílet lože?" avšak, ať se Mimi snažila být vlídná sebevíc, odpovědí jí bylo pouhé přikývnutí a natažená ručka dítěte, která čekala na hračku. A tak si hoch přitáhl medvídka k sobě jednou rukou a druhou si držel dečku.
"My tě teď necháme spinkat. Můžeme ti zhasnout?" otázal se Edd. John přikývl.
"nebudeš se bát?" hoch hlavou zavrtěl.
"Kdyby jsi něco potřebovat, najdeš nás v našem pokoji." usmál se vlídně farmář mezitím co zhasil lampu a ze stolu vzal hořící svícen.
"Opravdu nic nepotřebuješ?" ujišťovala se s obavami Mimi, ale John zavrtěl hlavou a od jeho rezavé kštice se odrazilo světlo, když k nim Edd došel.
"Mimi, pojď. Nechej ho vyspat. Zajisté je unavený." hlesl muž a šibalsky na chlapce mrknul.
"Dobrou noc, Johne. Pěkně se vyspi."
"Krásné sny, maličký." popřála chlapci žena a okamžik nejistě stála na místě, nakonec se rozhodla, pohladila chlapce po tváři a dala mu pusu na čelo. Poté se připojila k muži, který ji objal kolem ramen a společně se vydali ke dveřím. "Dobrou noc." hlesla ještě jednou Mimi, než pár opustil místnost.
Když se za nimi dveře zavřely, chlapec se co nejvíce zachumlal do deky, přitiskl k sobě medvídka a po krátké chvíli se pohroužil do spánku. Jen měsíc odhalil mokrou stroužky slz, které dítěti tiše tekli zpod víček.
"Takový malý drobeček! Jak mu to někdo mohl udělat?" opakovala Mimi snad posté svému muži a sedíc v posteli nevěřícně vrtěla hlavou.
"Já vím lásko." konejšil ji manžel a přivinul si ji do náruče. "Je nepochopitelné, co vše lidé mohou udělat bezmocným stvořením." na ta slova se Mimi trochu od svého manžela odtáhla a zpytavě na něj pohlédla.
"Co máš přesně na mysli Edde? Vím, že nejen o chlapcově opuštění."
"Bohužel... máš pravdu." přisvědčil smutně farmář.
"Nuže?" vybídla jej žena, když váhal.
"Myslím... no... jak to říct?" uvažoval Edd. "Mám podezření, že chlapce nějaký muž bil, snad sám otec."
"Svatí, chraňte nás!" zvolala Mimi vyděšeně. "Jak to víš?" a tak Edd své ženě vyprávěl, co vypozoroval, a co z chlapcova bojácného postoje usuzuje. "To je strašné." povzdechla si žena sklíčeně a přimkla se k manželi blíže. "Proč si ten chlapec musel tolik vytrpět?"
"To nevím." hlesl Edd a políbil Mimi do vlasů. "Teď je ale tu a bude mu dobře."
"Co si myslíš o jeho jméně?" otázala se po chvíli ticha farmářka.
"Myslíš o Johnovi?"
"Ne. O chlapcově skutečném jméně. Nechce se mi věřit, že by neměl předtím jméno."
"Taky si myslím, že jméno měl, ale je rozhodnut ho utajit. Zřejmě je to jeho prvním krokem k zapomnění na minulost."
"A zmínil se ti ten muž, zda je chlapec... němý?"
"Ne, nezmínil. A i kdyby byl, naučíme se s tím žít."
"Ano, naučíme." přikývla Mimi ospale. "Ale stejně doufám, že uslyším jeho hlas."
"Jediné, co můžeme nyní dělat, je čekat." hlesl Edd. "Třeba nakonec sám promluví a ještě budeme rádi vzpomínat na jeho mlčenlivost."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama