Ukázky

31. března 2015 v 13:16 | V. Montevecchi |  Prokletí měsíce


(...) Do auta bušil dešťový liják. Stěrače sotva stíhaly vodu ze skla odstraňovat, abych vůbec něco před sebou viděla. Ale i kdybych jela po prostředku cesty, nebo v protisměru, nic by se nestalo. Zdálo se, že silnice je zcela prázdná a mnoho lidí se do města nehrne.

Taky jak by mohli? Vždyť město bylo zaznačené jen na některých mapách. Seatown bylo už nyní dost záhadné město a lákalo mě čím dál víc spatřit jej na vlastní oči. Pokud tam vůbec dojedu. Cesta se zdála nekonečná.Sledovala jsem cestu a po chvíli se přistihla, že si zpívám společně s hrajícím rádie. V okamžení mě přepadl tíživý pocit z dětství, zda mě někdo uslyší, ale nakonec jsem to ignorovala a potichu si zpívala dál. Vždyť jsem přece sama v autě a v krajině nikoho, projelo mi hlavou.

Jak jsem tak sledovala les a soustředila se na řízení, okem jsem zachytila jakýsi pohyb ve stromech kolem cesty, ale když jsem se na místo zadívala ve zpětném zrcátku, nic tam nebylo. Už jsem asi unavená, přemýtala jsem v duchu. Když v tom náhle rádio začalo blbnout a přeskakovat ze stanice na stanici. Zaklela jsem a chtěla ho vypnout, ale přístroj nereagoval. K tomu jsem se snažila nespouštět oči z cesty, ale znáte to, člověk dělá pořádně jen jednu věc. Navíc, mezi zápasením s rádiem se jako naschvál spustil ještě vydatnější déšť a vidět alespoň na 20 centimetrů od auta byl zázrak.

Nakonec jsem se na bláznivé rádio vykašlala. Jestli chceš blbnout, tak si! Rozhodně jsem ale nechtěla skončit někde v příkopě nebo ve stromě. Déšť zesiloval a bušil do předního okna. Zpomalila jsem a jela jsem téměř krokem. Tohle je šílené! Bude štěstí, zda do večera do města dojedu!

A pak náhle rádio naskočilo zpět a autem se rozlehl klidný, melodický hlas zpěváka Bryana Adamse. Nechápavě jsem zalétla pohledem k černé hrající skřínce. Nechápala jsem, co se s tím vlastně stalo. Asi prostě jen vypadl signál, pokrčila jsem v duchu nad tím rameny. Ale ještě větší překvapení mě čekalo, když jsem pohled zvedla zpět k cestě. Déšť se uklidnil a navíc se zdálo, že úplně ustává. Že by lokální přeháňka? Když jsem záhy přejela zatáčkou, úlevně jsem si oddychla. U cesty stála informační tabule:



VÍTEJTE V SEATOWNU!



Konečně! Byla jsem téměř na místě. (...)



(...) "Dalo by se říci," pokračovala nakonec, "že se v našem městě dějí občas... podivné věci."

"Podivné? Tak říkáte vraždám?" povytáhla jsem obočí a trochu skepticky jí sledovala, ale díky jejímu neměnému výrazu mě hlodala nejistota. "Jak moc podivné?" hlesla jsem s narůstající zvědavosti.

"Máme tu ústav pro chorobomyslné, občas z města někdo zmizí a..."

"A co?" pobídla jsem ji, když se odmlčela.

"Říká se, že za nocí se po ulicích toulají přízraky. Proto lidé večer raději nevycházejí ven z domu. No... a v neposlední řadě jsou zde ty vraždy."

"Přízraky?" zamrkala jsem překvapeně, a pak se lehce zasmála. "Nemyslíte snad takové ty věci, jako jsou zombie, upíři, nebo dokonce Frankenstein? zavrtěla jsem nad tou absurdností hlavou.

"O tom nikdo nemluví." odvětila přes mé zjevné pobavení a ironii žena klidně. Až moc klidně. Její klid mě zbavil úsměvu.

"Neříkejte mi, že v to věříte! Vždyť to jsou jen pohádky." žasla jsem.

"Já netvrdím, že takové věci existují." zavrtěla hlavou žena nevzrušeně. "Jen vím, že se po městě roznášejí všelijaké historky už po několik generací, a také to, že pokud někdo večer vyšel ven, s rodinou se většinou vícekrát již nesetkal." odvětila.

"Takže byli dotyčni zavražděni?" sledovala jsem jí a v hlavě se mi už dával dohromady motiv vražd. "Co když se prostě po městě potlouká nějaký psychopat, který rád vraždí po nocích a zakládá si právě na strachu ze starých historek?" navrhla jsem.

Pokrčila rameny. "To se nevylučuje." A přece nevypadala přesvědčeně, poušklíbla jsem se v duchu. (...)



(...) Mráz mi projel celým tělem a přišpendlil mě na místě. Kvílení nabíralo na intenzitě a já si musela zakrýt uši dlaněmi, abych si chránila sluch.

Otupěle jsem zírala před sebe, neschopna pohybu. Stála jsem mírně skrčená, zacpávala si uší, ale nijak zvlášť mi to nepomáhalo. Kvílení sílilo - ne, přibližovalo se.

Teprve po chvíli jsem konečně přiměla nohy dát se do pohybu. Pomalu jsem kráčela ulicí se stále zacpanýma ušima a chtěla jsem zahnout za roh, ale zastavil mne podivný pocit. Opatrně jsem nakoukla zpoza rohu budovy.

Okamžik jsem pohledem bloumala po okolí, ale nic neviděla a chtěla se vydat dál, když koutkem oka jsem zahlédla nepatrný pohyb. V malém parčíku mezi stromy stála nějaká dvojice. Bohužel oba stáli až moc blízko u sebe a daleko od dosahu pouličních světel na to, abych je pořádně viděla. Skoro to vypadalo, že špehuji zamilovaný pár.

Začalo mi být z toho přihlížení trapně, a tak jsem stočila pozornost k tomu, co mi drásalo nervy. K úděsnému kvílení, které neustávalo. Rozhlížela jsem se, ale neviděla jsem žádnou příčinu toho křiku. Napadlo mě, zda jsem se nezbláznila, neboť se zdálo, že dvojice na náměstí nic neslyší. Stále postávali u sebe a... najednou ten, co byl ke mně zády se narovnal a obešel druhou postavu. Ale sotva tak učinil, postava jeho společníka se zhroutila k zemi. Odcházející se ani neotočil a zamířil pryč z náměstí a zmizel v temné uličce na protější straně ulice. (...)



Online/Zdarma na


(nutné přihlášení přes fb nebo registrace)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama